Keď som včera vystupoval z vlaku, predo mnou šla pomalým tempom stará babka. Ponáhľal som sa a nevedel som ju predbehnúť. Vytáčala ma do nepríčetna. Vtedy som sa zarazil a povedal som si: “Kam sa ja vlastne ponáhľam?” Ozvali sa vo mne výčitky vedomia, že som sa v duchu nahneval na babku, ktorá nemôže za svoju rýchlosť.
Koncem letošního března se ve Žluticích v restauraci “Zlaté hrábě” konal turnaj v licitovaném mariaši, zařazaný do mistrovství republiky. Turnaj z hlediska mariáše dopadl dobře a všichni byli vcelku spokojeni. Přijeli sem lidé ze všech koutů republiky i ze Slovenska. Pro téměř 100 účastníků byly prostory na Hrábí malé. To, že se jednalo o údálost přesahující i regionální význam navíc i málo reprezentativní. Pořadatel se při zahájení omluvil, že nájem 5ooo.-Kč za sál v KD by narušil rozpočet turnaje. Myslím, že je morální povinností zástupců města zajistit akce tak, aby byly podmínky co nejlepší i když se jedná jen o hráče karet. Proč by nebylo možné zajistit lepší prezentaci Žlutic a pomoci zajistit úroveň srovnatelnou s ostatními turnaji v seriálu mistrovství. Nespočívá to v hloupém a netržním systému pronájmu prostor KD?
Po částečném odtání sněhu začaly z hromad sněhu vykukovat, ještě přimrzlé nepořádky nashromážděné za celou zimu. Sněhu bylo zatím hodně a ještě připadával, ale už mi z MÚ telefonovali, že je tam na nás stížnost. Máme kolem domu nepořádek. V první chvíli mě to naplnilo hořkostí a pocitem ukřivdění, zmiňovaný nepořádek v žádném případě neodpovídal reakci (malá vrstva přimrzlích pilin 2x3m). Moje ješitná ctižádost nechápala, jak někdo může přehlídnout, že léta bez jakýchkoliv řečí pečujeme o pořádek v nejbližším okolí, o trávník, záhonky s květinami. Na pozemku města jsme na vlastní náklady (po částečném dodání materialu) nechali položit dlažbu a instalovali posezení, využívané veřejností, turisty a účinkující při akcích v kostele včetně možnosti bezplatného použití WC. Nemluvě o úklidu odpadků navátých ulicí od náměstí z převrácených odpadkových košů. Nechápu, kdo může dělat vědu z maličkosti. Proto tento pocit rychle odezněl.
Ze zápisu jednání RM jsem se dozvěděl, že FC Sokol nabízí městu odprodej ubytovny na kluzišti za 1.-Kč. Je to další z mnoha důkazů o neschopnosti funkcionářů FC. Zmizí tak z mapy Žlutic služby, zajišťující levné a hromadné ubylování, které ve Žluticích chybí úplně. Sokol tak dává jednu z těžkých úderů turistice a cestovnímu ruchu v našem městě. Pohřbil minimálně dvě pracovní místa. Navíc se zbavil možnosti přímu minimálně 100 tis ročně do svého rozpočtu. Nebudu dále vyjmenovávat dalši potencionální výhody a možnosti vyplývající z pouhé skutečnosti, že ubytovna bude v provozu a bude mít trvalé zaměstnance. Zjednodušeně řečeno – tunel na jehož konci jsou 2-3 úspěšné ročníky A mužstva fotbalistů (ostatní družstva asi nic).
Před nedávnem jsem zaslechl v rozhlase zajímavou informaci o tom, že v sousedním Polsku uvažují o tom, že šachy zavedou do škol jako povinný vyučovací předmět. Nápad je to určitě dobrý. Šachy nejsou jen pouhou hrou. Při proniknutím do jejich tajů a nelezení analogie pro běžný život, je velmi pravděpodobné, že to lidem osvojívši si tyto taje, bude pomáhat řešit běžné problémya možná i vážná rozhodnutí. Určitě je to však naučí jak k problémům přistupovat a způsob jak je řešit. Šachy jsou nejen gymnastikou mozku, ale i dobrým návodem jak se v životě chovat.
Jezdívá ke mě známá, která se služebně pohybuje po celém Karlovarském kraji a ještě po Tachovsku. Má tedy možnost srovnávat města, místa apod. Svěřila se mi, že tak smutný a tísnivý pocit, jako ze Žlutic má málo kde. Z čeho její pocit vyplývá nejlepe vysvětluje její popis vjezdu do Žlutic, který mě utkvěl v paměti.
Přečetl jsem si příspěvek “Máme rádi Kadaň”, kde se toto pěkné město srovnává se Žluticemi. Nezdá se mi férový srovnávat tak rozdílná města s tak rozdílnými parametry a vůbec předpoklady. Chtěl jsem na to reagovat na tento “skorofaul” v diskuzi pod tímto článkem. Přišel jsem na to, že mě vlastně chybí protiargumenty. O způsobu kritiky a v jakém kontlextu byla vyslovena lze diskutovat, ale fakticky je pravdivá. Proto můj příspěvek budiž reakcí na tento článek. Pro pořádek a přehled se přidržím témat a číslování.
Jak pošetilé je hodnotit rodiče jen podle toho jak na svě děti ječí nebo jak je omezují v jejich rozletu.
Vezměme to z nejprve z pohledu dětí. Jak je únavné neustále poslouchat rodiče, který když přijde domů je jeho první zájem jaký jsou známky, jestli má splněné povinosti a šup do kuchyně a hledíc sám sebe frfňat nad tím, že není zase podle nich. Neustálé příkazy a nával povinností a poučování je pro tu malou dětkou duši opravdu přítěž a co si budeme povídat, nás samotné to obtěžovalo a připadalo nám to nekonečné. V dobách dospívání kdy s každým zalomcují hormony, si procedí zkrz zuby každý adolescent památnou větu. Nebudu jako rodiče.
