Úvodní stránka » Vyprávěj » Náš život se zvířaty VIII.

Náš život se zvířaty VIII.

29. Říjen 2010

To bylo už v domě naproti kostelu. Přechodně jsme ubytovali  rodinu Rusů z Kazachstánu, se dvěmi menšími dětmi. Ty přinesly domů malé koťátko – nalezence. Říkali jí Žaneta. Kotě se naučilo chodit i k nám do bytu. Vždy dostalo něco dobrého a  tak se nelze divit. Po čase si tato rodina našla v K.Varech lepší útočiště. Odstěhovali se a Žanetka nám zůstala.

Kotě to bylo, jak už to tak bývá, hravé a neposedné. Často jsme se  velmi pobavili, když jsme jí pozorovali při jejím skotačení. Rád jsem pro ni vymýšlel hry, které byly zaměřeny na dravost a lov. Věřil jsem, že jí tak vycvičím na chytání myší. Chytala je dobře, ale jestli jsem k tomu přispěl já tím tréninkem, to nevím. Jak s námi žila, pomalu dospěla v kočku a my si na ní pochopitelně zvykli a velmi si jí oblíbili. Stala se s ní osobnost, které byly podřízeni i ostatní obyvatele domu. Ať to byl krátkou dobu leguán Cassius, nebo později Márynka (pejsek), tak  mnohdy i my.  Bylo zajímavé, že za členy domácnosti cítila i odpovědnost a uměla se jich zastat. Stalo se například, že si na Márynku  před domem “vyšlápl” pes jedné sousedky. K našemu překvapení nejrychleji a nejrazantněji zareagovala Žaneta. Márynky se zastala a do psa se pustila s takovou vervou, že ten se dal na útěk. Dlouho se pak  cestě kolem našeho domu vyhýbal. Byl to veselý pohled, když se jeho panička rozhodla jít na procházku okolo našeho domu, pes na vodítku se bránil tak vehementně, že musela zvolit jinou trasu. Podobně se chovala i ve chvíli kdy se vyhřívala na střeše mého auta zaparkovaného před domem. Byla tam natažená a hověla si. Kolemjdoucí to svádělo pohladit si jí. Kdo to zkusil, pohořel. Kdo se jí pokusil pohladit sekla po něm a i kousla. V žertu jsem říkal, že je to můj alarm (vypadalo to, jakoby auto hlídala) a že budu alarmy prodávat až budou koťata. A i to  mateřství jsme se  Žanetou zažili. Když přišla její chvíle, nepozorovaně prokoukla do ložnice a hnízdo si udělala v mé posteli. Abychom to neměli jednoduché, vymyslela to tak, že si zalezla do vnitřku  kapny a tak objevení a pak i  stěhování na jiné místo, bylo komplikované. Podařilo se nám jí přesvědčit, aby bydlela se svou rodinkou v tehdy volné psí  boudě na dvorku. Nejspíš tam nebyly v klidu, protože se Žaneta  stala velmi ostražitou a ještě bojovnější. Přijel k nám na návštěvu kamarád Pepa z Ostrova, který měl sebou psíka, malého knírače. Na dvorku kde byla i bouda s koťaty se ten psík nestačil ani rozhlédnout a už ho Žaneta prala. Dvorek mu byl malý. Nevěděl kudy kam. Na dvorku jsme tehdy měly vzrostlý strom, který byl pokřivený a mírně nakloněný. Psík nevěda kam, snažil se po mírně nakloněném stromě vyběhnout do koruny tohoto stromu, což po 2-3 metrech už nešlo a tak se od stromu odrazil a skočil Pepovi do náruče. Až na strom Žaneta za ním běžela, ale do náruče už ne,  jen na Pepu ze země dorážela, což Pepa řešil kopáním směrem ke kočce  a to s psíkem v náručí. Ve stejné chvílí na dvorek vstoupila Anežka, která o Pepově návštěvě ještě nevěděla. Vidouc kopajícího člověka smažícího se zasáhnout kopem kočku, otočen k ní zády, že ho nepoznala. Začala obstojně ječet : “Nechte tu kočku, co vám udělala”. Pro mě jako diváka celá tato scéna byla jak z dobře  zrežírovaného komediálního filmu.  Vše se naštěstí uklidnilo. Psík si zalezl pod stůl a stal se z něho způsobný návštěvník.  A já velmi pobaven, jsem se mohl věnovat povinnostem hostitele. Koťátka jsem udal do vesnice Stebno, kde jsem měl tehdy pronajatou hospůdku.

Žanetu jsme nechali sterilizovat, abychom se pro příště vyhnuli podobným starostem. Telefonem jsme paní veterinářce sdělili váhu, aby si připravila anestetikum k uspání před operačním zákrokem. Váha jí zarazila a dotazovala se zda jde opravdu o kastraci kočky, a že jsme si jisti, že nejde o kocoura. Její chování a zvyky se operací nijak nezměnily. Dál to byla sebevědomá kočka, které patřil celý dům. Neztratila ani apetit na kocoury ani chuť lovit.

Svými úlovky se chlubila tak, že je nejdřív přinesla do Baru, položila  na stupínek pro opření nohou u barpultu a zvláštním mňoukáním si říkala o pochvalu. Když se pochvaly  dočkala, přenesla úlovek do patra před dveře do bytu, kde svůj rituál opakovala, až se jí dostalo pochvaly i od Anežky.  Jeden čas jsme jí a Márynce dávali žrádlo na chodbu v patře. Vyčíhly to sousedovic kočky a v nestřežených chvílích chodily hodovat na  miskách našich “mazlíčků”. Žaneta je tam načapala zrovinka ve chvíli, kdy nesla uloveného kosa do patra, aby se pochlubila. Ihned došlo ke rvačce,  ke které  okamžitě  přispěchala i Márinka. Hluk souboje  přivolal  jak Anežku tak mě z baru. Vše proběhlo poměrně rychle. Všude lítalo peří z kosa a mě dole v přízemí proběhly mezi nohama  obě prchající  sousedovic kočky. Byli jsme vylekání a chvilku jsme nevěděli co se děje. To co se opravdu stalo, jsme se museli jen domyslet, podle prázdných misek a litého boje.  Nejoblíbenější místo Žanety, kde trávila nejvíce času byl lokál baru. I ilustrační foto k tomuto článku je toho důkazem, v létě se ráda vyhřívala na parapetě okna . Jindy se uvelebila na klíně nějakého štamgasta. Lidem se to líbilo a snad  to i vyhledávali. Některým uměla zalézt spodem pod bundu, kde klidně tvrdě usnula. Chodila s námi často i nakupovat. Došla až k obchodu, někdy spořádaně,  jindy radostně poskakovala chvíli ve předu, chvíli vzadu. Do obchodu  po několika ostudách už nešla, naopak schovala se, jednou pod parkující auto jindy někam za roh či do keře, prostě jí nebylo celou dobu vidět. Ve chvíli kdy jsme vyšli po nákupu z obchodu  vyběhla  z úkrytu a poskakováním dávala najevo radost z toho, že se dočkala. Za 7 či 8 let našeho společného soužití jí návštěvníci dobře znali i podle jména. Někdy, když jí náhodou nebyla momentálně vidět se na ní hned  ptali a to i ubytovaní v našem penzionu. Byla opravdu jak pán domu. Když se dělo kolem domu něco mimořádného hned u toho musela být a všechno pozorně sledovala. Často asistovala i u skládání piva a s pivovarnikama byla kamarád.

Tak jsme v pohodě a spokojeně žili. Až jednou Žanetka posmutněla a přestala žrát. Rozhodli jsme, že s ní zajdeme k veterináři. Ona se však vytratila úplně. Během pár dní jsem jí našel uhynulou ve sklepě mezi pivními sudy. Veterinář při ohledání jejího tělíčka zjistil, že příčinou byla otrava krve. Navíc zjistil i důvod : v kožíšku na boku měla zarytý olověný brok – diabolku. Pachatelem byl soused, který střílením ze vzduchovky zlikvidoval všechny kočky ( i ty co k nám chodily žrát ) v okolí.  Dnes  tu kočky vůbec nežijí. Přistěhovaly se sem kuny.

Vyprávěj , , , ,