Náš život se zvířaty VII.
Na mojí hospůdku ve Stebně jsem jednou získal zajímavou osůbku. Vysoký mladý chlapec, který byl vyznavačem toho životního stylu, pro který je typické nošení černého koženého oblečení s mnoha kovovými doplňky, které se mnohdy zavěšovaly i přímo na části těla. Tíživá personální situace, ale i to, že kluk byl celkem slušný a lidi ho tam brali, mě přesvědčilo, abych ho udělal vedoucím hospůdky. Provoz běžel bez problémů a byla s ním celkem dobrá spolupráce.
Za čas se stalo, že byla vykradena prodejna potravin v sousedství. Jarda, jak se ten chlapec jmenoval, se moc bál, že budeme také vykradeni a požádal mě o nákup alarmu. Souhlasil jsem a vzhledem k ekonomické výkonnosti provozovny jsem uložil limit pro pořízení alarmu jen 1 5OO,- Kč, ale s dokladem o zaplacení, aby to nebylo kradené zboží. Překvapila mě rychlost s jakou Jarda vše vyřešil. O úspěšném nákupu a instalaci mě informoval telefonem. O to větší bylo moje překvapení, když jsem ten alarm uviděl. Jarda koupil mladého leguána !!! Ve výčepu ze zápultí vyndal jak zboží tak poličky a předělal na terárium, do kterého leguána dal. Dobře osvětlené terárium s leguánem připomínajícího draka pak nemohl nikdo, kdo vstoupil do provozovny přehlídnout. Mezi lidi pak vypustil fámu, že leguán je draví a útočný a že ho na noc vypouští volně do provozovny. Lidé, ale i já jsme mu věřili. Je pravda, že nás opravdu nikdo nevykradl. Chlapec mě však zatajil jednu velice závažnou skutečnost a to, že je psychicky nemocný. A tak se jednou stalo, že ho po jeho problémech odvezli do Mostecké nemocnice na psychiatrii. A to dost rychle a s klíčemi od hospody. Já byl postaven před úkol nějakým způsoben dostat klíče od hospody a potom nějakým způsobem odchytnout leguána, o kterým jsem byl přesvědčen, že je velice dravý a bojovný. Rozjel jsem se do Mostecké nemocnice, ale chyba lávky. Příbuzný jsem nebyl a jako zaměstnavatel jsem byl pro nemocnici ihned zajímavý. Chlapec správně zatajit svůj pracovní poměr – byl u mě “načerno”. Já hňup jsem to prozradil. Je pravda, že jsem to ihned dementoval a tím definitivně ztratil nárok na klíče od hospůdky, které byly v jeho osobních věcech. Musel jsem se vrátit zpět víc jak 50 km do jeho bydliště a přesvědčit jeho manželku, se kterou nežil a ve zlém od ní odešel, aby se mnou do Mostu jela a klíče pro mě získala. Byla to celodenní anabáze se stresovými okamžiky. Výsledek však byl pro mě uspokojující. Klíče jsem získal a vyzbrojen dřevěnou tyčkou a krabicí od margarinu jsem po chvíli odchytil Casiuse, jak jsem při lovu začal leguánovi říkat. Bál se chudák víc než já. Naložil jsem ho do auta a již večer, za tmy jsem jel domů. Čím blíž k domovu jsem si uvědomoval problém jak Casiuse Anežce (manželce) představím a jak jí sdělím, že toto je nový člen rodiny. V tu dobu jsme měli již kočku Žanetu, kterou u nás zanechala rodina u nás předtím přechodně bydlela. Anežka měla naštěstí mnou vypěstované reakce na nečekané a absurdní situace. Navíc asi překvapená, tu situaci vzala s humorem a vše proběhlo v klidu a oba nás přijala.
Casius a Žanetka si spolu brzy hrály
Casius s námi žil asi 3 měsíce. Nebyl agresivní a kupodivu i přítulný. Měl rád koupání v teplé vodě. S kočkou Žanetou se seznámil a dokonce si i hrály. Jara, kdy jsme ho měli umístit zpět do Zverimexu ( prodejna zvířat) se však nedožil. Nejspíš naší vinou. Oplakali jsme ho, ale co se dalo dělat. Neznali jsme asi, jak se z ještěry zachází.
