Home » Vyprávěj » Náš život se zvířátky I.

Náš život se zvířátky I.

20. February 2010

V našem společném soužití s babičkou Anežkou jsme se občas setkali s  nějakým zvířátkem, které jsme pak přijali jako člena rodiny. Dnes, když si všechny naše “mazlíčky” připomínám, mě překvapuje  jejich počet. Nezdá se to, ale za 40let jich pár bylo. Je nesporné, že obohatily náš život. Uměly si nás, i když každé zvířatko něčím jiným, získat tak, že dnes na ně vzpomínáme z velkým dojetím. Co legrace a hezkých chvil nám připravily. A to jen tak, jakoby navíc, k našim zážitkům běžného života, který jsme žily nezávisle na jejich přítomnosti. Jako by se snažily žít pro naší radost. Jako odměnu za tu trochu péče a dobrého zacházení.

Je pravdou, že některá zvířátka jsme si pořídili ze zcela prozaičtějších důvodů. Měli jsme je ke komerčnímu využítí a nebo k využití v kuchyni. Nemůžu se o nich nezmínit, protože i jejich životy jsou mnohdy spojeny se zajímavými až veselími příběhy. Budu se snažit, v takovém seriálu, zmínit všechny zvířátka, které jsme měly. Budu to psát chronologicky jak šel život. Jistě pak poznáte které se stalo mazlíčkem, které s námi bylo jakoby na návštěvě a které bylo ” hospodářským” zvířetem.

Prvním byl Šaryk. Jméno dostal po slavným televizním hrdinovi ze seriálu “Pět z tanku a pes”.  Jméno podle něho dostal spíš z recese. Společného s televizním psem neměl totiž  vůbec nic. Malého vzrůstu i stavby těla, jinak zabarvený, povahovně ustrašený až bojácný. Ale velmi milý a svojí vděčnost uměl velice dobře vyjádřit. Dostal jsem ho za několik kořelek v hospodě, kde jsem se při cestě z práce zastavil. Majíc trochu “pod čepicí” jsem babičce tvrdil, že je to pro ní dárek k narozeninám. Proč už v červenci jsem vysvětlil, že v říjnu by už nebyl tak roztomilý a proto ho dát jako dárek teď je lepší. Můj argument a prosebný pohled štěněte babičku zlomil a tak jsme měli první zvířátko, která bylo našim miláčkem. Ihned  si našel svůj pelíšek v kuchyni v lince pod dřezem. Měl už nějakou průpravu, protože byl velmi čistotný bez jakékoliv výchovy a sám doma vydržel bez problémů, někdy i v naší celodenní nepřítomnosti. Babička, která v tu dobu čekala našeho prvního syna (Luďka) byla doma častěji a s psíkem se velice zpřátelila.  Šaryk se projevoval jako abnormálně věrné a vděčné zvíře. Tehdy jsme bydleli v menším činžovním domě v K.Varech Drahovicích  na samém konci Vítězné ulice. Jejich procházky po městě a nákupy v místní samoobsluze byly spojeny s rúznými exhibicemi tohoto pejska, že je brzy znalo celé okolí a nás začali zdravit i neznámí lidé, někteří pozdravili jen psa. K nejslavnějším představením patřil jeho výkon před obchodem. Pejsek čekající na svou paničkou před obchodem, kterou viděl sklem velkých výloh , které svým spodním okrajem sahaly tak nízko k  chodníku, že Šaryk se postavil na zadní nohy,  svou paničku skrze sklo sledoval a chůzí po zadních chodil od výlohy k výloze podle toho tak jak ona s košíkem chodila samoobsluhou vybírajíc si zboží. To prosím tento pejsek vydržel celou dobu, kterou jeho panička byla uvnitř i když to bylo i půl hodiny i více. To pochopitelně neuniklo pozornosti. Lidé, když viděli, že jdou nakupovat se zastavovali, aby o toto představení nepřišl. Pro děti to byla atrakce, při které někdy doprovázely neúnavného psíka od výlohy k výloze kopírujíc složitou cestu mezi regály nákupující paničky. Na podzim, když dozrávaly jablka chodily spolu s babičkou procházkou blízkou ovocnou álejí. Babička házela psíkovy padavčata ve snaze psa naučit aportovat. Ten si to však vysvětlil po svém a každé hozené jablko zbaštil. Doma, abych nevěděl,  spolu rádi “lenošily”  v posteli. Jednou jsem se musel po odchodu do práce ještě pro nějakou zapomenutou maličkost vrátit a přistihl jsem je, jak si v posteli “hoví”.  Šaryk ležel na mém místě v posteli na zádech, spodní část tělíčka měl přikryté dekou  jak se to má. Přední packy na dece s grimasou blažené spokojenosti. Když zjistil, že je přistižen, jeho výraz masky se ihned změnil. Jeho vyděšený pohled  se omlouval. Grimasa měla projev studu, omluvy  a lítosti nad vlastním prohřeškem. Svědčila to o jeho diplomacii s jakou chtěl tuto situaci vyřešit. Tehdy jsem uvěřil, že zvířátka mají své povahy, svou inteligenci, že umí být taktní nebo nebo zlomyslní, že jsou prostě ve svém psychu velmi variabilní a že k ještě lepší komunikaci chybí  jen to, že nemluví (což je možná i dobře). Tak jsme s Šarykem pár měsíců žili. Po narození syna Luďka jsme Šaryka dali pryč a to velmi neradi a z velkým sebazapřením. Babička chudák měla i zvýšenou teplotu z toho žalu. Věřili jsme však, že zvíře v rodině při miminku je velice nevhodné.  Dnes si nejsem jistý. Pejsek by se určitě přizpůsobil a převzal by nová pravidla. Mikroklima, na kterém by se podílel, by bylo dítěti jen ku prospěchu. Stalo se však to, co se stalo. Na Šaryka vzpomínáme v dobrem a s dojetím. U nového pána se určitě špatně neměl.

Vyprávěj , , , ,