Poslední společná dovolená.
V roce 1988, kdy už naše rodinné dovči probíhaly v neúplném obsazení (Luďka to s námi nijak nelákalo), jsem zorganizoval poslední společnou dovolenou. Zajistil jsem dovolenou pro celou rodinu v Bulharsku u moře. V červenci jsme odletěli do Burgasu, kde jsme v blízkém městečku Pomorie, měli zajištěné dva týdny pohody. Tehdy jsme to prožívali jako normální životní běh. Já si však ten čas u moře a vše co s tím souviselo ve svých vzpomínkách velmi vychutnávám. Jsem přesvědčen, že i ostatní byli navýsost spokojeni. Byly to pro nás dny, na které nikdy nezapomeneme a budeme na ně rádi vzpomínat. Vím, že to zas tak exkluzivní nebylo, ale okořeněno příběhy, které se v souvislosti s touto dovolenou udály, dostává tato ten patřičný půvab.
Odlet z Ruzyně byl stanoven na třetí nebo čtvrtou hodinu ranní a my se měli k odbavení dostavit už v jednu hodinu po půlnoci. Do Prahy jsme přijeli o den dřív v podvečer. Začátek dovolené jsme zahájili návštěvou Vaníků (sestra Anežky). Hezký večer jsme propovídali a po půlnoci nás švagr Karel odvezl na letiště. Naše auto pak u nich na zahradě odpočívalo a čekalo na náš návrat z Bulharska. Vše probíhalo podle plánu a v pohodě. Až do doby kdy náš delegát cestovky začal vybírat “celní prohlášení”. Pro nezasvěcené : celní prohlášení byl tehdy velmi důležitý dokument na stejné úrovni důležitosti jako cestovní pas. Do tohoto dokumentu si každý musel zapsat co vše vyváží z republiky včetně peněz. Pro dnešní lidi určitě nepochopitelné, ale tehdy byly naše možnosti omezené. Tento doklad byl garantem, že jste nemohli dovést nic než na co byl dle tehdejších předpisů nárok a to co se vám podařilo v cizině za povolené peníze ( kapesné pro pobyt v zahraničí byl též limitován) nakoupit a co mohlo být pak při zpáteční kontrole procleno. Náš problém vznikl ve chvíli, kdy jsem měl čtyři formuláře naší rodiny opatřit kolky (200,- Kč na každé jedno prohlášení). Kolky prostě nebyly a já vůbec nevěděl kde jsem je mohl zapomenout. Měl jsem za to, že jsou v pouzdře s ostatními doklady. Situace hrozná. V jednu ráno na letišti a s prohlášením delegáta cestovky, že bez odevzdaní těchto dokladů nebudeme vpuštěni do letadla a poukazy na rekreaci nám automaticky propadnou. Jeden z nejkrásnějších pocitů, které jsem v životě zažil, bylo, když jsem potřebné kolky sehnal a naše doklady odbavovacímu úředníkovi odevzdal a my byli puštěni do letadla. ( shánění kolků – Trapasy II)
Za pár hodin jsme pak přistáli v Burgasu a autobusy jsme byli odvezeni do Pomorie, městečko kde jsme byli ubytovaní v soukromí (my měli vyhrazenu část rodinného domku). A tak nám začalo pár pohodových dní společné dovolené. Hezké dny prožité na pláži nebo na výletech (Burgas, Sluneční pobřeží, Nesebr, výlet lodí po moři) byly plné zážitků. O pohodě a dobré náladě svědčí foto ve fotogalerii. Některé příhody je dobré si připomenout.
Každé ráno nás budilo vykřikování pouličních prodejců ryb a pražených slunečnicových semínek. Snídaně a večeře jsme měli v blízkém hotelů. Dopoledne, zpravidla až do večeře jsme prožili na plážích nebo jsme se “brouzdali” městem. Mámě tam Luděk připravil neklidnou noc, když se nám ztratil a vrátil se po půlnoci. My se mezitím strašili co se mu mohlo stát a kde je když tu nikoho nezná. Máma počkala až po návratu (z diskotéky, kde byl s Čechy, se kterými se náhodně seznámil) ulehle a potom ho začala fyzicky trestat. Ve stoje nemohla na Luďka by nedosáhla.
Celou dobu našeho pobytu jsme měli krásné počasí a tak jsme mohli dostatečně vychutnávat pohodu “nicnedělání”. Každodenní návraty z pláže s pravidelnými zastávkami v malých zahradních hospůdkách, kde jsme s Luďkem vypili naše první společné pivo a teplou rakijí, měly půvab. A tak se tato procházka stala pro nás každodenním rituálem, stejně jako večerní procházka městem po večeři. Při večerní procházce jsme měli možnost obdivovat i horší věci. V přístavu noční vypouštění městské kanalizace do moře nebyl zrovínka nejpůvabnější zážitek. Lepší pravidelný program bylo večerní krmení koní. Jednalo se o koníky, kteří byly zapřaženi do brÿček a kočárů zajišťujících rekreantům projížďky městem. Krmili jsme je chlebem od večeře při jejich projížďkách rovnou na ulici. Koníci si za pár dní tak zvykly, že nás poznávaly a “svůj chléba” si už aktivně vyžadovaly. Jeden dokonce jednou, když nás zahlédl na opačném chodníku vjel do protisměru a proti vůli kočího zastavil šikmo přes ulici čelem k nám a čekal na svojí pravidelnou porci. Vytvořil na místní poměry nepřehlednou dopravní situaci – zácpu. Vše však vyznělo vesele a kočí naše přátelství z koníkem ocenil nadstandardní projížďkou městem a okolím zdarma.
Dovolená však utekla jako vše. Byla zakončena dalším mým trapasem (Trapasy III). Byla to naše poslední společné dovolená. Poslední společné chvíle se svou rodinou se svými syny. Moc si těchto chvil vážím, moc rád na ně vzpomínám. Později již zájmy kluků byly jiné. Jak už to v životě chodí.
