Nenaplněné ambice
Jednou jsem zaslechl jak si babička posteskla:” Náš Oldřich byl šikovnej na muziku a tak jsem chtěla, aby se naučil na tahací harmoniku. V krizi, ale nebylo na důležitější věci, nátož na učitele nebo na harmoniku, třeba starší”. Tato rodinná ambice však tímto neskončila. Přání babičky se přeneslo na mého otce a potom i na mě. Mě se to také nepodařilo, ale věřím svým vnoučatům, že naplní tuto ambici a osvojí si hru na nějaký hudební nástroj , byť jako amatéři.
Když se naplnil můj čas a otec rozhodl, že mě přihlásí do Hudební školy, začal mě připravovat na přijímací pohovor. Pravděpodobně mě postrašil, jak se říká “tlačil na pilu” a já při pohovoru nebyl schopen jakkoli spolupracovat. A tak jsem selhal. Trémou jsem nebyl schopný ani pochopit co se ode mě chce. Byl jsem odmítnut jako absolutní hudební “kopyto”. Cestou domu, pak můj nic nechápajíci otec mě stále dával v chůzi otázky a úkoly, které jsem dostával před chvilkou od učitele hudby a na které jsem tentokát odpovídal dobře a bezchybně opakoval jak rytmické úkoly tak zadané tony i melodie. Pro školu jsem byl ale už nepoužitelný.
Švagr Karel při své oslavě 70tky.
Rodinou ambici velmi přiživila skutečnost, že jsem sňatkem získal švagra, který shodou okolností hrál výborně na akordeon. Navíc měl pár kamarádů, se kterými byli schopni sestavit podle potřeby kapelu. Ta pak mohla úspěšně účinkovat při oslavách,svatbách apod. Jejich účinkování na rodinných setkání vždy naladilo velmi dobrou náladu a velice nás to všechny sblížilo. Dodnes rádi vzpomínáme.
Toto a vše dohromady způsobilo, že i já se rozhodl poskytnout svým potomkům hudební vzdělání. Když přišel čas zavedl jsem staršího syna do Hudební školy. Přijali ho do “přípravky” s tím, že si nástroj vybere sám později. Chodil do první třídy, tak nebylo kam spěchat. Po měsíci docházky mě zavolal jeho učitel a nabídl nám, že by mohl přejít už na nástroj. Luďka učitel hodnotil jako velice nadaného a vzhledem k jeho fyzickým přepokladům schopného hrát na akordeon. Hamonika ! Ozval se hlas otce. S božským pocitem rodiče, kterému předpovídají pro syna dobrou karieru, rozhodlo. S Anežkou jsme uvolnili finanční prostředky z fondu železných zásob a na doporučení učitele jsme Luďkovi koupili novou Delici. S nadějí, že už na vánoce uslyšíme koledy v podání synka, jak sliboval učitel, jsme souhlasili s jeho výukou hry na akordeon. Stalo se však, že tento dobrý učitel brzy zemřel. Velké uklidnění nastalo, když starého učitele nahradil člověk mě dobře známý člověk. Hrával v jedné karlovarské “weinstube” na housle a jeho oblíbené číslo bylo, chodit při produkci mezi stoly, u každého se pozastavit a v případě, že byla do smyčce zasunuta bankovka, rychle reagoval. Podle výše hodnoty bankovky pak byla uroveň vystoupení a podle společnosti u stolu pak byla vhodně zvolena skladba : pro zamilované či “tokající” dvojici – poem nebo indiánská píseň lásky a pro veselou společnost, nějakou známou českou nebo temperamentní čardáš. Takový člověk mi vyhovoval. Chyba lávky, jiný byl nad ránem ve vinárně a úplně někdo jiný človak ve škole. Nevím čím to bylo, ale hodnocení Luďka se změnilo a obrátilo se o 180 stupňů. Najednou byl nenadaný, bez zájmu, nepozorný a další negativa. Vzpoměl jsem si na bankovky ve smyčci a svitlo mi. Vzal jsem podle mého názoru dostatečný “obulus”, vložil do obálky. Při setkání jsem učiteli obálku dal se slovy :” Chápu, že dítě je neposedné a od vás to vyžaduje větší vypětí. Tak jsem si dovolil pro vás malou kompenzaci “. Ani se nepodíval. Zareagoval jako nakopnutý podsviče. Ztropil scénu, běžel k řediteli školy, řvouc něco o neskutečnu na mou adresu. Zbalil jsem “saky faky” a Luďka a červený jak koňský buřt jsem uprchl z hudebky. Ani jsem nepřemýšlel zda nebyl obulus příliš malý či příčinou této reakce byl jiný důvod. Vzhledem ke skutečnosti, že se Luděk později naučil sám na kytaru a i obstojně zpívá, nevěřím, že v tom byl učitelem uváděný, mimo jiné důvod : netalentovanost. Harmoniku máme dodnes, na dně skříně, jako památku na slibně se rozvíjející, byť nenaplněnou hudební karieru Luďka. Harmonika je jak nová. Jen jí chybí sem tam nějaká perleťová ozdoba, které se Luďečkovi podařilo odloupat při několika stycích s tímto nástrojem
Protože hned tak něco hned nevzdávám, přihlásil jsem Luďka, po přestěhování do Žlutic, do zdejší hudebky. Je zajímavé, že i žlutického učitele hudby jsem znal z hospody. Slíboval ( aníž bych po něm nějaké záruky chtěl), že bude-li hrát na pozoun, udělá z něj špičkového hráče. Po zkušenosti ze Sokolova jsem si sice myslel své, ale věřil jsem, že pro kluka to bude prospěšné. Na pozoun se hrát nenaučil a navíc si asi odnesl odpor k tomuto nástroji. Učitel ho, ale dobře procvičoval v matematice. Jednou jsem potkal Luďka, v době kdy měl být v hudebce, před obchodem jak nad něčím usilovně přemýšlí a pomáhá si i prsty. Bandurskou jsem se obořil na Luďka, domnívajíc se, že je “za hudebkou”. On mě, ale ujistil, že si ho “soudruh” poslal pro pivo. Na můj dotaz, proč ho tedy nekoupí a urychleně se nevrátí do hodiny, aby lépe využil hodinu vyměřenou mu na hru, odpověděl, že dostal nějakou částku peněz a prázdné láhve a k tomu příkaz :” Vrať flašky a za zbytek kup pivo!”. Počítal kolik piv si může dát do košíku (nezapoměl na zálohu u lahví, které si zase odnese), aby potom u pokladny proběhlo placení hladce. Hudební kariera se s ukončením školní docházky vytratila. V tu dobu však už začal chodit mladší syn Jirka do přípravky, aby naplnil rodinnou ambici. Moc se mu tam líbilo a skoro plakal, když jsme odcházeli za prací do Podbořan. Vše se zhatilo tím, že pro plný stav v Podbořanské hudebce nebyl přijat. Později, asi tak v šesté či sedmé třídě nás oslovil ředitel hudebky, že kdyby chtěl hrát na trubku mohl by chodit. Jirka je velmi šikovný a tak brzy vše dohlal a ostatní i předehnal. Dokonce měl našlápnuto jít na vojenskou hudební akademii do Roudnice a stát se profesionálním hráčem u Posadkové hudby v K.Varech. Nebavilo ho to a tak přestal hrát.
A tak se stalo, že nejblíže k naplnění rodinné ambice měla harmonika. Jiná, než ta ležící na dně skříně. To už bylo v našem nýnějším bydlišti naproti kostelu, v Penzionu. Anežka provozovala “Bazar – Zastavárnu “. Ke stálým “kučaftům” patřila rodina cikánů bydlících nedaleko. Ti v době nouze přišli zastavit jejich rodinný poklad – pěknou tahací harmoniku (také Delicii, ale daleko lepší než je ta ve skříni). Vždy, když brali podporu harmoniku vykoupily zpět a hned bylo u nich veselo. V tomto, dá se říci, stereotipu to nějaký čas fungovalo. Jednou však umřela babička na Slovensku a potřebovali větší částku. Vzhledem k tomu, že to fungovalo a pan Kováč nás se slzami v očích ujišťoval, že je to jeho jediný životní potěšení a že k harmonice má stejný vztah jako ke svým dětem, zástavu jsme dali. Pochopitelně nepřišli a naše urgence odbývali rafinovanými výmluvami. Po čase Anežka vyndala harmoniku z futrálu, aby udělala kontrolu před odvezením harmoniky do jiného bazaru. Z hrůzou jsme zjistili, že harmonice nefungují basy. Anežka je odvážný průzkumník a tak kryt harmoniky na straně basů rozšroubovala. Okamžitě kryt odskočil a z harmoniky na Anežku vyskočilo 78 klapek basů na pérku a veselé se kývaly, jako by se radovaly. Harmonika byla pro nás beznadějně zničená. Po období kdy jsme si vyčítali kdo má za tento dobrý “kšeft” větší odpovědnost jsme uvažovali nad Nerudovským problémem – kam s ní?. Dát jí jako sponzorský dar, do místní hudebky, která by pak po opravě měla kvalitní nástroj se nám zdálo jako doré řešení. Nikoliv však panu řediteli, ten měl z našeho nápadu amok a z velkým kraválem nás hnal. Dodnes jsem nepochopil proč musel při odmítnutí udělat scénu. Harmonika pak zas nějaký čas ležela v koutě. V tuto dobu se v protějším kostele opravovaly varhany. Já se s tím řemeslníkem často bavíval. Z hovoru vyplynulo, že je jako opravář hudebních nástrojů spacializován na akordeony. Při vhodné příležitosti jsem ho požádal o pomoc. Nejdříve mě odmítl, ale později za okolností, které podrobně popisuji v článku “Náš život se zvířaty VII”, nám harmoniku opravil a ohodnotil jí cenou, ve kterou jsme nemohli uvěřit. Harmonika pak sloužila ke hře při různých příležitostech v baru, byl-li zde někdo kdo na harmoniku znal hrát. Harmoniku si oblíbil i kamarád Polda z Rakovníka. Často si jí půjčoval na své hudební cesty po světě. A tak se naše harmonika dostala na lidové slavnosti v Regensburgu v Bavorsku. Zahrála si i v Poznani při pokusu o rekord v počtu hráčú na pilu, aby účinkovala v doprovodném programu. Předvedla se jako nástroj lidové zábavy, při prezentačních dnech Rakovníka v Bruselu – sídlu EU. Její pobyt mimo náš dům byl častější a tak jsme jí Poldovi prodali.
Věřím ale v naplnění rodinné ambice, některým z vnoučat. Alespoň se už v útlém věku projevuje kladný vztah k hudbě.
Přidám veselý příběh o tom, jak jsem málem koupil koncertní křídlo. To bylo když jsem provozoval restauraci v Nečtinech. Chodil mi tam host, který pracoval ve vedlejší vesničce u koní. Pečoval tam jednomu nadšenci a pravé americké mustangi. On sám byl rozvedený. Bydlel v Plzni v panelovém bytě společně se svou bývalou manželkou. Podle jeho vyprávění to byla dominantní a hašteřivá osoba, která ho vykázala do malého pokojíku, kde mu nechala mimo nejnutnějšího nábytku i velké koncertní křídlo. Stěžoval si, že mu jen překáží a slouží mu jen na to, aby si na něj pokládal budíka. Jediná cesta jak ho vystěhovat byla po schodech z páteho patra a nejspíš jediný důvod ho prodat. Bývalé manželce oznámil, že tak učiní jestliže si klavír nevezme k sobě. Ta však s prodejem souhlasila pod podmínkou, že dostane polovinu utržené částky. Přece jen společný majetek. Nabízel klavír za jenu korunu a za odvoz a podpis kupní smlouvy. Hledal kupce a snil o tom jak “bejvalce ” obřadně vyplatí polovinu utržené částky – 50 haléřů. Moc se mi to líbilo, ale u nás místo nebylo a žlutická hudebka už se mnou nechtěla nic mít a zástupcům žlutického kulturáku se trasakce zdála příliž složitá. Nepochopil jsem ani jednoho. Škoda.
