Náš život se zvířátky V.
V roce 1985 jsem se rozhodl změnit zaměstnání. Můj zaměstnavatel nebyl ochoten mě vyhovět ve změně pracovního zařazení a v místě nic vhodného nebylo. A tak se rozhodlo, že jsme odešli za prací do Podbořan a tam vedli větší restauraci “Národní dům”. Jednoho dne nám učnice ( provozovna současně sloužila k výuce učňů) přinesna fenku neurčité rasy, nejvíce se to podobalo přerostlé jezevčici. Potom, co mi byl sdělen její osud, jsem přestal protestovat a souhlasil s její “adopcí”.
Jiřík s Bobinou na výletě v Dubině u babičky v r. 1988
Bobina v r. 1986
Předchozí majitelé se k ní chovali velice špatně, což vyvrcholilo tím, že jí vykopli, v pravém slova smyslu, otevřeným oknem z prvního patra na ulici. Psík měl asi pohmožděné klouby u předních nohou, špatně se pohyboval a tak vystresovaného tvora jsem nikdy neviděl. Byla ovšem nadprůměrně inteligentní o čemž mě mockrát přesvědčila. Poznala, že jsme jí nechtěl a zkraje se tak chovala. Hledala jinou společnost, neposlouchala mě a když jsme zůstali v místnosti sami, našla si vždy takové místo, abychom na sebe neviděli. Dobře vycítila, že jsem jí přijal jen ze soucitu a to jí ponižovalo. Tehdy jsme ani jeden nevěděl jak silné citové pouto mezi námi vznikne. Dostala jméno Bobina. Okamžitě jsem řešil její úraz. Na doporučení místního veterináře jsme jeli do Loun na speciální zvířecí kliniku. Ukázalo se, že Bobina byla týraná opakovaně a měla vícero nedoléčených zranění. Asi 4 týdny jsem jí musel do Loun vozit 3x týdně. Rovnali jí kostičky a dělali opychy injekcemi. Dostala Brufen (tehdy učinný lék na bolesti, který nebyl pro lidi jen tak k mání), což svědčilo a tom, že psík musel velmi trpět. 3x denně jsme jí dávali půlku brufenu, vmáčlý do piškotu. Asi uvěřila, že je to piškot co jí tak pomáhá a ten se stal navždy její největší pochotkou. Po měsíci léčebné terapie ožila. Určitě si připadala jako v ráji : nikdo na ní neřval, nikdo jí neubližoval, naopak, tolik soutícího zájmu od spousty lidí, dobré žrádýlko. Přestaly bolesti a mohla zase skotačit. Podle psího pana doktora Pšeničky z lounské kliniky jí nebylo ani rok. Naše cesty do Loun a společné sídlo, což byla moje kancelář z nás udělalo nerozločnou dvojici a postupně velké přátele. Myslím si, že její velká inteligence způsobila, že si toho, co jí přineslo to, že jsme si jí vzaly za svou, moc vážila a dávala to neustále najevo. Nikoliv však nějakou servilitou, ale způsobem který neumím popsat. Měla dar si svým chováním získat snad uplně každého. Za chvilku jí znalo snad půl Podbořan. Když mě doprovázela při moljich pochůzkách) byla velmi poslušná tak vždy bez vodítka) , občasjsem se s někým pozdravil. Ona se zdravila daleko ale daleko častěji než já. Její zdravení vypadalo tak, že nějak mručela což dělala jen při zdravení, obíhala zdraveného a přitom vlnila celým tělěm po hadím způsobu. Nikoho nepozdravila, aníž by nebyl pozdrav opětovám. Zdravený jí odpověděl po lidsku :” Ahoj Bobino! ” a sehl se, aby jí pohradil. Jak si své známé dělala, nevím, ale měla jich víc než já nebo kdokoliv z rodiny. Byla velmi poslušná. Když řeknu, že poslouchala na slovo, platí to doslova. Žila s námi v restauraci a je neuvěřitelné jak brzo pochopila kam nesmí. Do kuchyně nešla ani když jsme jí tam volal. Jindy na slovo poslušný pes zařadil disciplinovanost nad poslušnost – jednou zakázané nesmělo být porušeno ani vyjímečně. Jednou se stalo, že při společné procházce jsem zaskočil ke známému. který pracoval v prodejně v patře obchoního domu. Šel jsem zadem přes zásobovací rampu. Bobině jsem poručil, aby na rampě počkala. To bylo asi dvě hodiny odpoledne. Poněkud jsem se zapovídal a zapoměl jsem, že mě Bobina čeká u zadního vchodu, kde čekala již několikrát předtím. Asi po dvou hodinách jsem odešel předním vchodem. Večer, už doma, na dvorku ani na zahrádce, kde trávila vetšinu času, nebyla. Volal jsem a manželkou jsme po 22.hodině procházeli bezúspěšně sídliště. Se slzami jsme se smířili, že jsme o Bobinu přišli. V jednu hodinu po půlnoci mě vzbudil telefon, volal mi noční hlídač z obchodního domů, aby mě řekl, že Bobina stále čeká na rampě, kde jsem jí odpoledne poručil čekat. Shledání za dalších deset minut bylo oboustraně velice radostné. Byla opravdu velmi poslušná a vstřícná, ale osobnost. Uměla o svou pozici dobře bojovat. Ráda se vozila autem. Vybrala si v autě své místo kam nikoho nepustila. Bylo to místo za mnou (za řidičem) a to tak, ža zadní nohy měla na zadním sedadlem přední opřené o vrchní hranu mého opěradna a hlavu si položila na mé rameno. V této poloze, pozorujic dění na vozovce před autem vydržela vždy po celou dobu jízdy. Při jízdě za tmy pak patřičně reagovala na zvěř, která se při jízdě objevovala v kuželech světel jedoucího auta. Když jsme si koupili nové auto, učinil jsem neuvážené rozhodnutí – pes bude na výlety jezdit v kufru (zavazadlovém prostoru). Brzy jsme někam jeli. Bobinu jsme naložil do kufru. V okamžiku, kdy jsem zabouchl víko kufru spustila Bobina takový ryk, který jsem od ní ještě nikdy neslyšel. Domníval jsem se, že se s tím Bobina za chvilku smíří a vyjel jsem. Jízda a tma chudáka Bobinu ještě víc vystresovalo a její dosavadní ryk se změnil v řev vražděného, který přehlušil hluk motoru. V tu chvíli jsme projížděli centrem Podbořan, kde bylo dost chodců, kteří se zastavovali a udiveně se otáčely za našim autem. Musel jsem zastavit, v náručí psa uklidnit a dát ho na jeho staré místo ve voze. Z hrůzou jsem zjistil, že za tu chvilku jejího vězení v kufru stačila rozcupoval svazky kabelů elektroinstalace, které vedly v zadním světlům a na zástrčku pro přívěsný vozík. Slušná škoda, kterou mě potrestala za její ponížení. Touto příhodou jsem definitivně pochopil, že Bobina je připravena být věrná a na slovo poulouchat, ale za podmínek, že i já budu respektovat její postavení v rodině. Bylo spousta drobných příběhů, kterými nám obohacovala život a dělala dobrou náladu.
Bobina v podbořanském bytě v r. 1988
Samostatnou kapitolou jejího života bylo její “mateřství”. Její rozmnožovací pud byl abnomálně silný. Když na ní přišla její říje, byla k neuhlídání. Byl jsem přesvědčený, že jí dost ovládám a že není nutné jí sterizovat. Její vynalézavost mě vždy porazila. nepomáhaly kalhotky, odpuzovací srey apod.. Vždy se jí povedlo za těch 15-20 dní říje, najít chvilku mé nepozornosti a frnkla. Největší radost z toho měl personal restaurece a učňové. A po několikátem jejím porodu ji začali její děti počítat. Když jejich počet dosahoval asi 40 štěňat, zaujalo nás to a začal jsem vést evidenci o počtu štěňat. Většinu jejich potomků jsme nechali a povedlo se nám je vždy udat. Pravděpodobně proto, že lidi byli přesvědčeni, že potomci Bobiny budou stejně chytří a učenlivý, jako ona. Některé jsme při svých výletech navštěvovali. Musím říct, že nás její “mateřská” nijak nezatěžovala, spíš naopak. Na dvorku jsem měl zděný přístřešek na obaly a starý papír do sběru. Bylo tam dost místa i pro psí rodinku a Bobina tam měla ideální podmínky od porodu až po rozdání štěňat novým páníčkům. Díky této vedlejší funkci tohoto přístavku si tento vysloužil název “porodnice”. Kolem porodnice chodili účinkující při kulturních pořadech na sále do šaten v zadních prostorách provozovny a když měla štěňata poštěkávala Bobina na procházející umělce. A tak se stalo, že štěkala i na Dášu Veškrnovou v době , kdy jsme nemohli tušit, jakou udělá karieru. Ta na štěkání Bobiny reagovala tím, že se s Bobinou začla bavit. Vysvětlil jsem jí, že její děti můžou za její chování. Okamžitě je chtěla vidět a s mojí ženou Anežkou se pak i s Bobinou zavřely do porodnice a další skoro dvě hodiny si se štěňaty hrály a bavily se o pejscích. Tehdy slečna Veškrnová byla milá a chovala se lidově. Divákům pak Dášu pro náhlou indispozici omluvili a jiná herečka jí zaskočila. Při jednom Bobiním “těhotenství” se stalo, že jí srazilo auto. Byli jsme připraveni na komplikace. Stalo se, že porodila dřív, přes noc a v mé kanceláři. Sedm štěňat poschovávala do bot, za odpadkový koš apod. Odmítla se o mě starat. Nakonec asi tři přece jen přežily. Anežka je pak dala Bobině do pelíšku a Bobinu přemluval, aby měla rozum a podobný argumenty. Stalo se pak, že je po delší době přemluvání začala olizovat a nakonec je vzorně vychvala, jako doposud vždy. Bylo zajímavé pozorovat jak se vždy štěňatům na dvorku nebo zahradě věnovala. Jak si s nimi hrála nebo jak je učila hrabat a všelicos. Věřte nebo ne, ale za 9 1/2 let jsme napočítali, že porodila 99 štěňat, pravda né všechny byly vždy živé.
Naučila se pár kouskům, kterými nás i okolí uměla bavit. Za piškot nebo porcovaný či kostkový cukr předváděla své představení pod vedením kohokoliv a pro kohokoliv. Později ve Žluticích, když jsme měli Besedu, každý den chodila se starým panem Mrhálkem před Obchoďák a za cukr se rozvalovala po zemi s roztaženými všemi čtyřma nohama, plníc tak povel pana Mrhálka : ” Ukaž Bobino tady ženskejm co dělaj karlovarský kurvy!”
Její konec , který nebudu popisovat jsme velmi oplakali. Jedno však je jasné, že 10 let s námi žil tvoreček, kterrý nám život zpestřil a který nám připravil nejednu příjemnou chvilku. Bobino děkujeme.
