Úvodní stránka » Vyprávěj » praděda Lacina

praděda Lacina

19. Březen 2010

Praděda Lacinů se narodil v roce 1887 v Praze, kde také celý život prožil. Jmenoval se Bedřich a byl kovářem. Vetšinu svojeho života pracoval v továrně ČKD (Česká Kolben a Daněk) lokomotivka. Dnes zde místo továrny stojí v Libni  multifunkční hala “Sazka aréna”. S babičkou Oldřiškou bydleli v maličkém  domku na okraji Prahy, v Hloubětíně u Černého mostu.

Já pamatuji, jak tam kolem byla pole s obilím a pásly se tu krávy.  Dnes je zde nekonečné sídliště s desítkami tisíc obyvatel. Tehdy měla tramvaj konečnou dole v Hloubětíně kde vede silniční spojka spojující teplickou dálnici s brněnskou D1. Dnes sem, na Černý most jezdí i metro. Domeček si postavili  sami, z prostředků, které byly k mání v době velké bídy v krizi, koncem dvacátých let dvacátého století. Domeček byl velmi malý a byla  zde  vidět nouze té doby. Improvizace při řešení domku byla úžasná a to i u použitého  materialu. Elektrický proud sem byl zaveden, ale vodovod a kanalizace už nebyly. Pozemek dostali od magistrátu zdarma, stejně jako nejméně 50 jiných baráčníků. Tehdy se tak řešila bytová situace. Takovýchto kolonií bylo po okrajích Prahy mnoho.  Naše se jmenovala kolonie U potravní daně a my jsme měli číslo popisné 10 (nejbližší podobnám kolonie  byla ve Vysočanech a jmenovala se Čína a byla asi 3-4 krát větší). Pozemek měl tvar čtverce o stranách asi 20 m, byl v kolonii poslední a rohový, takže ze dvou stran sousedil s jinými pozemky.  Domek jednou stranou, ve které byla  kůlna, chlívek, prádelna a dílna,  kopíroval hranici pozemku a jeho zdi navazovaly na zeď  stavby sousedova domku. Domek měl základy vystavěné tak, že vzniklo zvýšené přízemí (ke vchodu vedlo pár schodů) a vchod s malou terasou byl situován směrem od kolonie do údolíčka mezi Kyjemi a Kbely, kterým vedla tehdy hlavní silnice do Poděbrad a Hradce Králové a tříkolejná trať do Lýsé nad Labem, Nymburku, atd. Bylo to moc pěkné panorama. Zbytek pozemku byla zahrádka a obklopovala domek ze zbávajících třech stran, jako by do písmene U a tento pruh země byl zhruba stejně široký. Od domku ho odděloval asi metrový vybetonovaný pruh, takový chodníček. Využití zahrádky se mě do dneška zdá geniální. Na této malé ploše děda vysadil (věřte si nebo ne) tři jabloně (druhy volené tak, že jablka zrály postupně), hrušku, meruňku, višeň a švestku. Keře rybízů a angreštu, zelenina  a brambory a ještě  při části jedné  strany plotu byl takový koridor, coby výběh pro slepice. V tomto chaosu si prababička našla ještě místo pro pár kytiček a bylinek. Relativně malé vyprodukované množství výpěstků,  pro jejich potřebu bylo dostačující. Asi se bude zdát, že popis domku a okolí je zbytečně podrobné, prosím o shovívavost, ale to místo a ta část mojeho dětství se mi vryla do srdce tak hluboko,  že ještě po téměř 60-ti letech jsou vzpomínky živé. Kolonka byla začátkem 70 let zbourána a dnes je na tomto pozemku panelové sídliště Lehovec.

V parádním pokoji měli tři velké olejové obrazy z výjevy z českých dějin. Ke každému z obrazů uměla babička píseň, která opěvovala výjev na obraze. Na prvním bylo zobrazeno setkání knížete Oldřicha s Boženou u Puruce. Občas si babička sedla před obraz, mě si vzala na klín a zpívala : Prala dívka u potoka byla jako z růže květ…Jindy zase před obrazem zachycující Moravské polé po bitvě zpívala : Na den svatého Rúfa na poli moravském krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem. Třetí už si nepamatuji, ale ty dvě jsem uměl. Byli velcí vlastenci, hrdí na to, že jsou Češi a měli úctu českým osobnostem.  V tomto prostředí vychovali prarodiče tři děti. Nejstarší Oldřich ( můj tatík),Václav a nejmladší Boženka( i jména svých dětí vybírali s ohledem na češství).  Václav měl v padesátých letech, jako řezník nějaký problém s tehdejšími zákony a přestal se se zbytken rodiny stýkat. Boženka se vdala do vnitřní Prahy a ještě nyní žije ve svém bytě v ulici  Na poříčí. Způsob života prarodičů, který velmi ovlivnila I.světová  válka (kterou děda prožil na Ruské frontě), světová krize a II. světová válka – období bídy a nedostatku ve velkém městě ještě znásobený. Byli skromní , vynalézavě shánivý a k zajištění životních potřeb velmi kreativní. Přiznám se, že mě to bylo mnohdy příkladem.

Větší část roku jsem se  svými prarodiči žil v tomto domečku na okraji Prahy. S rodiči v Karl. Varech jsem byl spíš přes  podzim a zimu, nejspíš podle počasí. Po nástupu do školy jsem jezdíval do Prahy jen na část školních prázdnin. Jejich život byl naprogramován tak, aby obstáli i v dobách největší nouze a nedostatku. Uměli využít všechny dary sve zahrádky a blízkeho okolí k obohacení jídelníčku a nebo ke zpeněžení. Vše mě nyní připadá velmi systematické a efektivní. Já byl do jejich činností zapojen podle svých možností a byly to moje povinnosti, které jsem musel plnit . Děda si vysadil v okolí na vhodných místech na obecních pozemcích smuteční vrby, které někdy v zimě obešel a nařezal spoustu proutků, které uchovával v mokru a před velikonocemi jsme z nich pletli pomlázky. Děda rovnal proutka po osmy a úhledně je svazoval já pletl cop a babičky zakončovala vázala pentle a upravovala. Bylo jich strašná spousta. Když bylo hotovo, řekl děda babičce, aby mi upravila vlasy do úhledné “pěsinky”, jak se tento účes jmenoval a uvázala mi na hlavu síťku (specilní pokrývka hlavy pro vytvarování účesů), abych v tý Praza nedělal ostudu. To byl jasný signál, že se druhý den pojede do Prahy. To byly dny! Děda vždy takovou cestu víceméně obchodní( například zmiňované pomlázky, jindy to byl med, bylinky a bylinné čaje vlastní výroby,apod.) spojil s poznáváním Prahy. Po předání “zboží” prodejcům v Městské tržnici, která byla někde v okolí Můstku( spodní část Václavskéhé náměstí) mi vymyslel nějaký poznávací program na různá témata a to podle roční doby a počasí. Já se tak stal obstojný znalec Prahy, úměrně věku 4-7 letého dítěte. Z těmito znalostmi Prahy si vystačím  dodnes. Ráno jsme vstali brzo a podle plánu dědy jsme buď šli na autobus k Černému mostu a nebo jsme šlapali na tramvaj až dolů do Hloubětína Odkud pojedeme záleželo kam v Praze budeme zajíždět. Šlo o to, že lístek na tehdejší MHD platil na omezený počet přestupů a cesta pěšky nám ušetřila jeden přestup(0,60 a O,30 Kč – tolik lístek tehdy stál) Tramvají č.5 jsme putovali do centra. To jsem si velmi vychutnával. Z pomale jedoucích otevřených tramvají (fyzicky zdatnější člověk mohl  vystupovat i nastupovat za jízdy) jsem pozoroval pouliční ruch a okolí trasy, znajíc názvy všech tramvajových stanic od konečné až k Národnímu divadlu. Mím úkolem při těchto cestách byl nákup a ohlídání lístků na tramvaj. Tehdy v každém voze byli přůvodčí prodávající lístky a dohlížející na regulernost cestování a pořádek. Na lístku byla natištěna složitá tabulka plná malých čtverečků a obdelníčků s čísly do které průvodčí děrovacími kleštěmi udělal rychlími stisky několik děr, jakoby náhodně, ale z tohoto děrovaného označení bylo možné vyčíst vše – číslo spoje , datum, čas i stanici nástupu. Po přestoupení v novém voze udělal průvodčí další dírky v dalším taky , čímž se vyčerpala platnost jízdenky. Tento systém měl přesná pravidla a byla to takřka hotová věda. O každé stanici, kudy jsme tramvají číslo 5  do centra jeli, mě děda dal pár informací a tak jsem se celkem dobře orientoval. Na Invalidovně v Karlíně mi ukazoval na budově značku kam až dosahobvala voda při povodni někdy koncem roku 1900, nevidíc nikde řeku a klid tohoto místa způsobila, že jsem dědovi nevěřil. V roce 2OO2když byla Karlínská čtvrť zaplavena do výše prvních pater domů,  jsem uvěřil. V červnu 1955 dělal děda pořadatele na Strahově při I.celostátní spartakiádě. Měl na starosti jeden ze sektorů na tribuně téměř naproti Bráně borců. Denně jsem jezdil na Stahov s ním. To jsme vstávali ještě dřív. Cesta z Hloubětína až na Pohořelec – Dlabačov tramvají přes Letnou okolo Pražského hradu, to byla  víc než hodina pobytu v tramvaji a byli skoro stejně silné zážitky jako spartakiada sama. Tu krásu a mohutnost tělocvičných představeních nám záviděl a obdivoval celý svět. Já osobně to řadím nad zisk zlata našich hokejistů v Naganu. To, že jsem mohl být při tom, nasát atmosféru, zvlášť při vystoupení vojáků oblečených jen do bílých trenek, kdy se při jejich nástupu se zastavoval dech ( do dnes mi nevadí, že to byla ukázka síly naší lidově demokratické armády, aby západním kapitalistům přešly choutky si na nás něco dovolit) považuji za velký dar osudu. Ale zpět ke všedním dnům. Vedle her jsem měl dané povinnosti, které byly dané a musel jsem je dělat automaticky. Patřilo k nim každé ráno projít zahrádku posbírat ovoce, očistit ho a vykrájet a nakrájet (nadělat křížaly), rozložit je na síť, zavěšenou pod stříškou na terase. Dodnes  křížaly dělám, ale již v el. sušičce z Tesca. Párkrát za týden jsem prošel po snídani svou trasu loukami, mezi zahradami a poli. Podle babiččiných instrukcí jsem musel nasbírat květy rostlin apod. asi podle jejich doby.Pamatuji si jen divizny, které jsem měl zmapované a trasa pochůzky se jim přizpůsobovala. Sušené, takto po troškách nasbírané byliny přidávala babička do svých čajů z jiných lečivých bylin, které si cíleně pěstovali s dědou sami. Pamatuji bylinu srdečník (připonímalo mi to vzhledem kopřivu, ale mělo to drobné ostny na listech a stvolu, které mě píchaly a byl medonosný), kterou nasadil vně plotů zahrad, kde měli včelaři své úly. Pěstoval toho poměrně dost, protože to sušené prodával do výkupny léčivých rostlin a navíc mu včelaři, kterým se touto bylinou zkvalitňoval med, dávali pár skleniček  medu. Babička pak z bylinek míchala různé čajové směsi na všelijaké neduhyve větším množství. Babiččiny čaje byl jeden z druhů zboží, které děda vozil prodejcům do Pražské tržnice . Do jaké míry to pomáhalo na neduhy, ale díky babičinu reklamnímu tahu se dobře prodávaly. Tvrdila totiž, že když po válce přišly z Číny vagony čaje do Čech, byly vagony popsány těmi jejich znaky. Tyto znaky si babička obsala, dala přeložit a bylo tam čínsky psáno :”čaj třikrát převařený pro bílý psi dobrý”. Lidi jí věřili a bez ohledu zda deklarované účinky byly pravdivé šel čaj na odbyt. V době sklizně obilí, které bylo v Praze dřív než na Vysočině kam jsme také na žně jezdili,  jsme s klukama z kolonie chodili na klásky. Tehdy nebyly ještě kombajny a sklizeň obilí probíhala trochu jinak. Obilí se pokosilo, pak se vázalo povříslem(se slámy stočené provazce) v takových velkých kyticích do snopů. Pět nebo šest snopů se postavilo k sobě klasy nahoru, aby držely pospolu a klasy neležely na zemi. Říkalo se tomu panáky a obilí v panácích dozrálo a lépe bylo ochráněno před deštěm. Panáky se z polí postupně odvážely ke stodolám, kde se obilí mlátilo (oddělovalo se zrní). My jako klucí jsme museli strniště (nezorané pole  s krátkými trčícími zbytky stvolů posečeného obilí) procházet a zbylé, zapomenuté klásky obilí sbírat  pro krmení domácích zvířat. Nezáživná práce. Náštěstí jsme vymysleli zlepšovák. Vozy svážící snopy k mlátičkám jeli přes železniční most, kde se cesta zužovala a míjela v těsné blízkosti stromy. Starší kluci vyšplhali do koruny stromu a hráběmi a dlouhými klacky strhávyli z jedoucího vozu vrchní snopy. My malý jsme je hned tahali do akátového lesíku. Tam jsme snopy rozebrali a stvoly zkracovaly, aby vypadaly jako klásky. Tak jsme ušetřili  sposta času na jiné klukovské hry a klásku bylo tolik, že nás doma pochvala neminula. Občas jsme chodívali podél železniční trati a sbírali uhlí z lokomotiv, které asi popadalo z tendru. Černé uhlí bylo dobré když babička pekla v peci buchty a pod. Někdy jsme chodili i na houby. To jsme jeli přes Horní Počernice do Svépravic, kde autobus končil a pak pěšky přes Xaverov do Klánovického lesa. Celodenní výprava, houby pak tím víc chutnaly.  Tuto cestu děda obsolvoval za druhé války mockrat, když pašoval do Prahy kontraband potravin. V době války bylo málo potravin a vše bylo jen na příděl. Lidé jezdily na venkov, aby tam kupovaly potraviny – přebytky toho co si venkované vyrobily pro sebe. Ve městech na nádražích byly na černý obchod s potravinami přísné kontroly a přistižení dostávaly přísné tresty vězení. Děda se těchto výprav účastnil. Vystupoval z vlaku  již v Klánovicích a přes Xaverov, Svépravice, Horní Počenice do Hloubětína jídlo přinášel domů. Přilepšili tak rodině. Co zbylo vozil prodejcům do Městské tržnice a z této spoluprace těžil i v době, kterou už pamatuji já. Přátelství udržoval i s jedním sedlákem někde v zapadlé vesničce v posázaví. Byl to sedlák, který zkraje padesátých let hospodařil  soukromě . My jsme tam pravidelně jezdili pomáhat se sklizní. Pro mě tehdy malé dítě, nazapomenutelné zážitky. Už jen cesta vlakem posázavím plné tunelů, která pokračovala autobusem do malého městečka. Tam nás čekal pan Vavřina, sedlák, ke kterému jsme jeli,  se svým povozem, do kterého byly zapřaženy krávy. Do vesničky, našeho cíle pak povoz tažený krávami šplhal do prudkého kopce. Vůbec nevím kde tato vesnička byla,  asi někde na Vysočině. Vím jen, že tam bylo moc krásně a vesnička samotná velmi malebná. Vavřinovi měli tři dcery, myslím, že tak do dvaceti let věku. Ty se mě vždy ihned ujaly, aby mě hýčkaly. Statek se na pár dní stal mím královstvím. Všelijaká zákoutí, plno zvířat a volnost. Při polních pracech jsem měl i já své úkoly – hlídat kozy. Byl jsem ještě malý a tak při ostatním jako byla motání povřísel, vázání obilí do snopů, jejich snášení , stavění panáků atd. jsem se jen motal. Všichni na mě byli hodní, vše mě dovolili a moje pomoc je asi více pobavila než skutečně pomohla. Proto byla moje hlavní prace pást kozy. Společné večeře po návratu s pole byly skromné, ale chutnaly. Vařené brambory na loupačku,  sůl ve velkých dřevěných slánkách, domácí máslo v keramických krajáčích potopené do vody a neodstředěné mléko, vše z domácí produkce. Před odjezdem zpět do Prahy jsme zde stačili ještě pouť. Houpačky, stánky ale hlavně ta pěkná a srdečná  atmosféra naladila všechny do dobré nálady. Mezi sladkostmi pro děti snad vůbec nebyla čokoláda. Jen perníky, turecký med, bonbony a lízátka nás na výsost uspokojila. Odjížděli jsme zase na povoze , už za svítání, aby jsme  do večera  do Prahy dorazili.

Když jsem pak chodil do školy,  v Hloubětíně jsem  prožil ještě pár prázdninových týdnu. Později babička s dědou  už  asi neměly sílu a tak jsme tam jezdili s mími rodiči jen občas na krátké návštěvy. Babička umřela na jaře v roce 1961. Pohřeb měla v dubnu v den kdy vyletěl první člověk (Gagarin) do kosmu. Děda odešel za ní za 2 a půl roku. Já jim musím ještě dnes po víc jak po 55 letech děkovat za hezké dětství a i za to, že jsem se i ledacos naučil.

Vyprávěj , ,