BAJKA
Klasická verze:
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto, postaví si dům a vytvoří zásoby na zimu. Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a mravenec se jen dře. Směje se, tancuje a užívá si.
Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si na zásobách, zatímco cikáda se třese zimou a bez jídla brzy umře.
Zvířátka, která se staly našimi spolubydlícími jsme nikdy neplánovali. Vždy jejich “adopce” byla shoda okolností. U našeho současného a myslím i posledního mazlíka křížence drsnosrstého jezevčíka fenky Márynky je typické jakým způsobem jsme jí získali. Samo to, jak jsme k ní přišli je veselý příběh, který stojí za to, abych mu věnoval větším prostor. A tak jedno zastavení s našimi zvířátky věnuji jenom tomu.
Márinka miminkem
To bylo už v domě naproti kostelu. Přechodně jsme ubytovali rodinu Rusů z Kazachstánu, se dvěmi menšími dětmi. Ty přinesly domů malé koťátko – nalezence. Říkali jí Žaneta. Kotě se naučilo chodit i k nám do bytu. Vždy dostalo něco dobrého a tak se nelze divit. Po čase si tato rodina našla v K.Varech lepší útočiště. Odstěhovali se a Žanetka nám zůstala.
Na mojí hospůdku ve Stebně jsem jednou získal zajímavou osůbku. Vysoký mladý chlapec, který byl vyznavačem toho životního stylu, pro který je typické nošení černého koženého oblečení s mnoha kovovými doplňky, které se mnohdy zavěšovaly i přímo na části těla. Tíživá personální situace, ale i to, že kluk byl celkem slušný a lidi ho tam brali, mě přesvědčilo, abych ho udělal vedoucím hospůdky. Provoz běžel bez problémů a byla s ním celkem dobrá spolupráce.
Zrekapituluji-li počet a různost zvířat o které jsme se starali nebo ta, která se s námi jen minula, překvapuje mě, jaký to byl počet. Z některými jsme si vytvořili vřelý vztah jiné jen tak kolem proběhla. Ať to byl kříženec vlčáka, který nám zbyl po cikánech v domě u kostela, nebo andulka Lojzík, kocourek Rezeček, kterého jsme v paneláku venčili tak, že jsme ho spustili v košíčku na trávník před panelák a on se za chvilku do košíčku vrátil a trpělivě čekal až ho vytáhneme zpět do bytu.
V roce 1985 jsem se rozhodl změnit zaměstnání. Můj zaměstnavatel nebyl ochoten mě vyhovět ve změně pracovního zařazení a v místě nic vhodného nebylo. A tak se rozhodlo, že jsme odešli za prací do Podbořan a tam vedli větší restauraci “Národní dům”. Jednoho dne nám učnice ( provozovna současně sloužila k výuce učňů) přinesna fenku neurčité rasy, nejvíce se to podobalo přerostlé jezevčici. Potom, co mi byl sdělen její osud, jsem přestal protestovat a souhlasil s její “adopcí”.
Jiřík s Bobinou na výletě v Dubině u babičky v r. 1988
Bobina v r. 1986
Pro úplnost tohoto tématu se musím zmínit i zvířatech, ktéré jsme chovali pro jejich užitek – hospodářská zvířata. Bylo jich celá řada a mnohdy je jejich osud a soužití s námi nezajímavé. Vzpomenu je chronologicky a zastavím sem jen u těch, které jsou spojeny s veselou příhodou nebo jinou zajímavostí.
Po narození druhého syna Jirky, jsme odešli z Jáchymova . Bydleli v Sokolově v panelovém domě a žádné zvířátko jsme neměli. Až když jsme se kvůli zdravotním potížím obou kluků přestěhovali do Žlutic. Luděk si pořídil morče Lucku a andulku Lojzíka. Lucka si žila ve své krabici, ze které si mohla kdykoliv vyskočit a zase se vrátit. Když byl Lojzík mimo klec, kterou měl stále otevřenou, s Luckou si hráli. Lojzík si sedl na zem a Lucku pronásledoval a za chvíli zase ona jeho. Nebo se proti sobě postavily a Lojzík ji vískal srst, štěbetajíc jako by jí něco vyprávěl. Zobáčkem se dotýkal jejího čenichu, jakoby se líbaly. Celý den byly doma sami, děti ve škole a školce, já měl časově práci nejnáročnější. Domů se tedy první vracela máma. Vždy jim oběma nosila něco dobrého na zub, pampelišku, hlavkový salát, sušenku apod. Tak si na to zvykly, že ji už čekaly v předsíni. Lucka pobíháním a kníkáním dávala najevo svou radost a Lojzík radostně lítal a vřískal.
Jedno ze zvířátek nás potkalo za naší působnosti na horské chatě v Jáchymově. Tehdy (rok 1973) jsme vyhráli výběrové řízení na správcovství v rekreačním zařízení “Bratrství” v Krušných horách nad Jáchymovem. Majetel tohoto zařízení byl Kombinát Vřesová. Prožili jsme tam jedny z nejkrásnějších let našeho života. Z oblibou říkám: “ten mejdan trval čtyři roky”.
V našem společném soužití s babičkou Anežkou jsme se občas setkali s nějakým zvířátkem, které jsme pak přijali jako člena rodiny. Dnes, když si všechny naše “mazlíčky” připomínám, mě překvapuje jejich počet. Nezdá se to, ale za 40let jich pár bylo. Je nesporné, že obohatily náš život. Uměly si nás, i když každé zvířatko něčím jiným, získat tak, že dnes na ně vzpomínáme z velkým dojetím. Co legrace a hezkých chvil nám připravily. A to jen tak, jakoby navíc, k našim zážitkům běžného života, který jsme žily nezávisle na jejich přítomnosti. Jako by se snažily žít pro naší radost. Jako odměnu za tu trochu péče a dobrého zacházení.
