Příspěvky se štítkem rodina

Po  uplynutí již zmiňované  dovolené v Bulharsku jsme čekali společně s ostatními na jednom náměstíčku na autobusy, které nás měly odvézt na letiště.  Bylo nás tam dost, protože bylo třeba tří autobusů. Každá rodina postávala u svých zavazadel a kufrů, netrpělivě čekajíc na příjezd autobusů. Po jejich příjezdu a nastupování vznikl pochopitelně chaos a lidské hemžení. Když vše utichlo a všichni již seděli v autobusech, zůstal na prostranství kufr. Na před malou chvilkou plném náměstí se stal tento opuštěný kufr dominantou náměstí.

(more…)

V roce 1988,  kdy už naše rodinné dovči probíhaly  v neúplném obsazení (Luďka to s námi nijak nelákalo), jsem zorganizoval poslední společnou dovolenou. Zajistil jsem dovolenou pro celou rodinu  v Bulharsku u moře. V červenci jsme odletěli do Burgasu, kde jsme v blízkém městečku Pomorie, měli zajištěné dva týdny pohody.  Tehdy jsme to prožívali jako normální životní běh. Já si však ten čas u moře a vše co s tím souviselo ve svých vzpomínkách velmi vychutnávám. Jsem přesvědčen, že i ostatní byli navýsost spokojeni. Byly  to pro nás  dny, na které nikdy nezapomeneme a budeme na ně  rádi vzpomínat. Vím, že to zas tak exkluzivní nebylo, ale okořeněno  příběhy, které se v souvislosti s touto dovolenou udály, dostává tato ten patřičný půvab.

(more…)

To se mi stalo při odletu na rodinnou dovolenou na letišti Ruzyně. O dovolené píši v článku Poslední dovolená …

(more…)

Někdy se stanou věci, ke kterým  člověk sám přispěje. Jsou to trapasy, za které se  v té chvíli, kdy se  stanou stydíme. Prožíváme to jako hroznou ostudu, ponížení a byli bychom nejradši, aby se na konkrétní příhodu zapomnělo. Máme obavy, že se naše ostuda “rozkřikne” a budeme ostatní pro smích. Za nějaký čas se ale  na takovýto trapas podíváme s odstupem  a zjistím, že je to vlastně veselá příhoda, která svým způsobem obohatila náš život. Budu je dávat k lepšímu vždy,  když si na nějaký trapas vzpomenu nebo když se nějaký přihodí. A to nejen můj, ale i z mého okolí.

(more…)

Po několikaletých hovorech o uspořádání “sleziny”,  jsme se rozhodli pro významný krok a sezvali jsme  bratrance a sestřenice nejbližších příbuzných v linii Sojkovi( Škubnovi, Vaníkovi, Sieglovi, Švíkovi)  – Lacinovi (Pavlovi, Krausovi).

(more…)

Zvířátka, která se staly našimi spolubydlícími jsme nikdy neplánovali. Vždy jejich “adopce” byla shoda okolností. U našeho současného a myslím i posledního mazlíka křížence drsnosrstého jezevčíka fenky Márynky je typické jakým způsobem jsme jí získali. Samo to, jak jsme k ní přišli je veselý příběh, který stojí za to, abych mu věnoval větším prostor. A tak jedno zastavení s našimi zvířátky věnuji jenom tomu.

Márinka miminkem

(more…)

To bylo už v domě naproti kostelu. Přechodně jsme ubytovali  rodinu Rusů z Kazachstánu, se dvěmi menšími dětmi. Ty přinesly domů malé koťátko – nalezence. Říkali jí Žaneta. Kotě se naučilo chodit i k nám do bytu. Vždy dostalo něco dobrého a  tak se nelze divit. Po čase si tato rodina našla v K.Varech lepší útočiště. Odstěhovali se a Žanetka nám zůstala.

Na mojí hospůdku ve Stebně jsem jednou získal zajímavou osůbku. Vysoký mladý chlapec, který byl vyznavačem toho životního stylu, pro který je typické nošení  černého koženého oblečení s mnoha kovovými doplňky, které se mnohdy zavěšovaly i přímo na části těla. Tíživá personální situace, ale i to, že kluk byl celkem slušný a lidi ho tam brali, mě přesvědčilo, abych ho udělal vedoucím hospůdky. Provoz běžel bez problémů a byla s ním celkem dobrá spolupráce.

Zrekapituluji-li počet a různost zvířat o které jsme  se starali nebo ta, která se s námi jen minula, překvapuje mě, jaký to byl počet. Z některými jsme si vytvořili vřelý vztah jiné jen tak kolem proběhla.  Ať to byl kříženec vlčáka, který nám zbyl po cikánech v domě u kostela, nebo andulka Lojzík,  kocourek Rezeček, kterého jsme v paneláku venčili tak, že jsme ho spustili v košíčku na trávník před panelák a on se za chvilku do košíčku vrátil a trpělivě čekal až ho vytáhneme zpět do bytu.

(more…)

Jednou jsem zaslechl jak si babička posteskla:” Náš Oldřich byl šikovnej na muziku a tak jsem  chtěla, aby se naučil na tahací harmoniku. V krizi, ale nebylo na důležitější věci, nátož na učitele nebo na harmoniku, třeba starší”. Tato rodinná ambice však tímto neskončila. Přání babičky se přeneslo na mého otce a potom i na mě. Mě se to také nepodařilo, ale věřím svým vnoučatům, že naplní tuto ambici a osvojí si hru na nějaký hudební nástroj , byť jako amatéři. 

(more…)