Jak začala být Márynka naše.
Zvířátka, která se staly našimi spolubydlícími jsme nikdy neplánovali. Vždy jejich “adopce” byla shoda okolností. U našeho současného a myslím i posledního mazlíka křížence drsnosrstého jezevčíka fenky Márynky je typické jakým způsobem jsme jí získali. Samo to, jak jsme k ní přišli je veselý příběh, který stojí za to, abych mu věnoval větším prostor. A tak jedno zastavení s našimi zvířátky věnuji jenom tomu.
Márinka miminkem
V době, kdy jsem již začal pracovat v baru u kostela se opravovaly v kostele varhany. Řemeslník, který opravu prováděl chodil ke mě na svačinu nebo jen tak posedět “na kafíčko”. Z hovorů, které jsme spolu vedli jsem se dozvěděl, mimo jiné, že je vyučený opravář harmonik – akordeonů a varhany opravuje po rekvalifikaci. Tato informace v tu chvíli vypadala bezvýznamně. Ve stejné době Anežka provozovala v jiné části domu (ve dvoře) Bazar – Zastavárnu, kde byli štamgasti členové místní cikánské rodiny Kováčů. Jejich jedno z největších cenností byla harmonika – akordeon, kterou, mimo rodinných oslav, využívali jako “kontokorent” – dávaly jí do zástavy. Tento způsob využívání harmoniky nějaký čas dobře fungoval. Až jednou, to už si pro harmoniku nepřišli. Výmluvy a sliby jasně signalizovaly, že harmonika je naše. S touto situací jsme se museli vyrovnat a uvědomit si co je riziko podnikání ale to jsme už poznali v minulosti několikrát. Horší bylo to, že když jí Anežka připravovala pro případný prodej, zjistila , že klávesnice basů není funkční. Věřila, že je to jen maličkost a tak se pokusila o opravu. Odmontovala kryt basových knoflíků. Všech asi 70 basových klapek, okamžitě po odejmutí krytu vyskočilo najednou Anežce v ústrety. Každá na svém pérku se vesele kývala, každá jinak, po svém, jako nějaký druh mořského korálu. Bylo jasné, že oprava ve svépomoci bude nemožná. Velice pracně s krajním vypětím, zkrotila klapky zpět pod kryt. Rozhodli jsme se harmoniku věnovat místní hudební škole, v domnění, že i po zaplacení opravy bude dobrý hudební nástroj škole ku prospěchu. Odmítli a tak harmonika ukrytá ve svém futrálu tiše odpočívala v koutě. Za čas při další návštěvě opraváře varhan ve zdejším kostele, jsem využil informace o jeho dřívější odbornosti a obrátil jsem se na něj z prosbou o pomoc. K mému údivu reagoval dost popudlivě a se slovy ať se na něj klidně zlobím, ale že už nemá náhradní díly apod. opravu odmítl. Harmonika dál odpočívala v koutě. My smířeni s tím, že věc se bude muset řešit složitě.
Za čas mi známý varhanář při kafíčku začal vyprávět svůj příběh o tom jak se stal majitelem psa : ” Bydlím na konci vesnice ( někde v podhůří Orlických hor) a na druhém konci vesnice mám v jiném stavení sklady a dílnu kde si připravuji práci pro montáže na opravy. A tak při běžných pracovních dnech chodím několikrát za den přes celou vesnici mezi domovem a pracovištěm. Jednou při takové cestě jsem byl svědkem jak osobní auto projíždějící vesnicí, u autobusové zastávky vyložilo psíka – drsnosrstého jezevčíka a rychle odjelo. Při dalších přechodech vesnice a faktu, že psík stále trpělivě čeká na místě kde byl vysazen, jsem pochopil, že se ho jeho “páníčci” takto zbavili. Na psíka jsem promluvil a on bystře reagoval. Choval se natolik přítulně, že si mě získal a já si ho vzal sebou do dílny. Venku bylo sychravě tak jsem přitopil v kamnech. Psík u kamen tvrdě usnul jako když ho do vody hodíš. Já pak večer odešel domů. Druhý den ráno mě čekalo velké překvapení. Psík byla fenka a do rána se jí narodily čtyři štěňata. Hned jsem pochopil důvod proč jí její majitelé krutě vyhodili. My jsme se o všechny postarali. Starou jsem si zamiloval, že si jí nechám , tři jsme již udali, ale tu čtvrtou čubičku nikdo nechce . Je nejmenší a taková ustrkovaná. Nechtěl bys jí ? ” Moc se mě jeho nabídka líbila, ale musel jsem odmítnout a po pravdě říct, že manželka žádné další zvířátko do domu nechce. Byl neodbytný a přemlouval mě , ať manželku přemluvím. V tom mě napadlo mu navrhnout, aby manželce opravil harmoniku a ona si vezme psa. No a oni se opravdu dohodli. Měli jsme psa opravenou harmoniku. Harmonika pak měla další zajímavý osud a zmiňuji se o ní v článku ” Nenaplněné ambice”. O psíkovi, který dostal jméno Márynka je více v článku “Náš život se zvířátky IX.
