Náš život se zvířátky III.
Po narození druhého syna Jirky, jsme odešli z Jáchymova . Bydleli v Sokolově v panelovém domě a žádné zvířátko jsme neměli. Až když jsme se kvůli zdravotním potížím obou kluků přestěhovali do Žlutic. Luděk si pořídil morče Lucku a andulku Lojzíka. Lucka si žila ve své krabici, ze které si mohla kdykoliv vyskočit a zase se vrátit. Když byl Lojzík mimo klec, kterou měl stále otevřenou, s Luckou si hráli. Lojzík si sedl na zem a Lucku pronásledoval a za chvíli zase ona jeho. Nebo se proti sobě postavily a Lojzík ji vískal srst, štěbetajíc jako by jí něco vyprávěl. Zobáčkem se dotýkal jejího čenichu, jakoby se líbaly. Celý den byly doma sami, děti ve škole a školce, já měl časově práci nejnáročnější. Domů se tedy první vracela máma. Vždy jim oběma nosila něco dobrého na zub, pampelišku, hlavkový salát, sušenku apod. Tak si na to zvykly, že ji už čekaly v předsíni. Lucka pobíháním a kníkáním dávala najevo svou radost a Lojzík radostně lítal a vřískal.
Sousedů syn si pořídil také morče, Frantu. Hoši se dohodli, že je spáří a mladé rozdají spolužákům ve škole . Za asistence matek obou kluků došlo k námluvám, pochopitelně velmi diskrétně a pro morčata v absolutním klidu. Jaké překvapéní pro všechny, když se děti narodily Frantovi. Lucka byl vlastně Lucák.
Po nějakém čase jsme Lojzíka našli v kleci mrtvého, prý mrtvice říkal znalec. Pohřbily jsme ho na zahrádce. Později, když se Luděk ve škole dozvěděl, že zvířata na zimu dostávají hustší srst, nechal Lucáka běhat ve sněhu v domění, že se ještě více zachlupatí. Ten však nastydl a nepřežil to, chudák. Po těchto neplánovaných zkušenostech, jsme již neuvažovali o jiných domácích mazlíčcích.
