Náš život se zvířátky II.
Jedno ze zvířátek nás potkalo za naší působnosti na horské chatě v Jáchymově. Tehdy (rok 1973) jsme vyhráli výběrové řízení na správcovství v rekreačním zařízení “Bratrství” v Krušných horách nad Jáchymovem. Majetel tohoto zařízení byl Kombinát Vřesová. Prožili jsme tam jedny z nejkrásnějších let našeho života. Z oblibou říkám: “ten mejdan trval čtyři roky”.
Život plný zážitků, o které se nám starali rychle se měníci turnusy návštěvníkú tohoto zařízení. Školy v přírodě a lyžařské kursy v sezoně, školení , které zaplňovaly všední dny. Víkendy pak vyplnily rodinné rekreace. Tehdy jsme měli teprv jen Luďka ( narozením Jiříka v r. 77 jsme uspěšnou misi ” Bratrství” ukončili. Práce to byla těžká. Kapacita byla 40 lúžek v budově a 28 v autokempinku v chatkách, s celodennním stravováním. Veškerá běžná údržba, administrativa a čas, který se musel věnovat rekreantům. Zásobování, skladování, restaurační provoz včetně kuchyně, baru, úklidu, obsluha kotelny a skládání paliva, úklid okolo střediska ( v zimě sněhu jako na horách) a desítky dalších drobných úkonů…. ani nevím jak jsme to stačili v pěti osobách (kotelník, tři ženský v kuchyni a já). Byli jsme mladí.
Luděk tehdy začal chodit do školky a já ho musel denně vozit do Jáchymova. Jednou se ke mě, při obhlídce arelu autokempinku, který ke středisku patřil, připojil zatoulaný jezevčík. Byl přátelský a hned se s námi a hlavně s Luďkem skamarádil a my se jeho společnosti nebránili. Bylo to v době, kdy na chatě nebyli žádní rekreanti a tak jsme ho vzali dovnitř a “pohostili”. Luděk si s ním hrál a já si šel po své práci. Najednou se budouvou ozval psí zoufalý jekot smíšený s dětským vystrašeným křikem. Našli jsme je oba v suterénu v jednou v meziskladu. Vystrašný pes se krčil v jednom koutě a Luděk s vyděšeným pohledem v opačném koutě. Po uklidnění obou aktérů psík utekl a víkrát jsme ho neviděli. Luděk nám pak řekl, že při hře mu foukal do čenichu a pes reagoval pšikáním a třepáním hlavy.
Luďa se domníval, že se psovi hra líbí. Pes po chvilce reagoval tak, že chňapl po klukovi a stiskl mu tvář. Ten okamžitě reagoval odplatou – kousnutím psa do čenichu. Pes začal nahlas zoufale kňučet, Luděk se lekl a začal řvát také. To byl hlasitý duet, který nás přivolal. Luděk to naštěstí pochopil jako nepovedenoui hru a tak na psy nezanevřel. Nějaký kamarád mu však chyběl, protože většina času mezi dospělími mu dávala málo prostoru pro dětské hry a pes to mohl částečně nahradit. Proto jsem využil příležitost, která se mi naskytla a převzal jsem psa od známých z Karl Varů. Byla to krásná fenka pyrenejského pasteveckého psa, která jakoby vypadla z oka fence z tehdy běžícího tv seriálu “Bela a Sebastian “. Jmenovala se Arga a byla už víc jak rok stará a celá sněhově bílá. Neposlušná a těžko zvládnutelná, díky způsobu jakým s ní předešlý majitelé, se kterými žila v K.Varech v panelovým sídlišti, zacházeli. Postupně se to s ní lepšilo a když se jí mohl někdo věnovat mohla být na volno v arelu střediska. Přesto měla občas úlety a zdrhla někdy do lesa, jindy se vydala do Jáchymova, kde mě hledala na poště , obchodech a místěch, které znala, když se mnou občas jela na nákupy apod.. Byla velmi róbusní a velmi pohyblivá. Když o někoho “zavadila” skončil obyčejně na zemi. Její útěky do města byly spojeny s velkými problémy. Jednou dokonce, když mě hledala, se usadila uprostřed křižovatky na hlavní, velmi frekventované cestě z Karl Varů na hraniční přechod “Boží Dar”, dnes je zde kruhový objezd.
Seděla uprostřed tak, aby viděla do všech směrů a nepřehlédla, kdybych autem jel a vytvářela tak složitou dopravní situaci. Policie mě musela najít, abych si jí odvedl. O to větší problém s ní byl, protože nerada jezdila autem a tak jsem musel užívat rafinované finty , abych jí dostal do auta a odvezl jí zpět na středisko, které bylo od Jáchymova vzdálené asi 3 km. Chodila s námi na procházky po okolí , na houbách pak nešťastná, že jsme každý jinde, se nás snažila nahnat do houfu jako stádo ovcí. Byla veselá a zábavná. Když byla s Luďkem venku sama, aniž by jí to někdo učil převzala za něj odpovědnost a ví jen bůh jak věděla, že ho nesmí pustit k potoku nebo na silnici mimo areal střediska. Když chtěl jít, kam se jí to nelíbilo postavila se mu do cesty, když jí chtěl podlézt lehla si a na můstek přes potok, který nás odděloval od silnice vedoucí z Jáchymova k sedačkové lanovce na Klínovec, Luďka vůbec nepustila. Byl to veselý pohled jak jí chtěl přemoci a pěstičkama jí bušil do zad. Pes byl jednou tak velký a minimálně i jednou tak těžký, tak si vždy prosadil proti klukovi svou. V občasném pracovním volně (1x za půl roku) jsme jí brali s sebou do Sokolova kde jsme měli byt. Nelíbilo se jí tam a cesta autem, jednou jsme jeli autobusem, byla strastiplná. Nedalo se nic jinýho dělat a tak jsme to vždy nějak přežili. Na horách nám bylo líp. 
Naučila se chovat k lidem a dětem, kteří k nám přijeli na rekreaci. Byla k nim přátelská a vzhledem k určité atraktivitě oblíbená a lidi se sní často fotili. Plánoval jsem si k ní pořídit novofundlanského psa ( stejně róbusní, ale černý pes). Dřív než jsem mohl svůj plán uskutečnit, musel jsem vyřešit velký problém. Blízkost lesa jí sváděla lovit zvěř. Byla to asi pudová záležitost a nešlo jí to odnaučit. Podlehl jsem tlaků lesníků a Argu jsem daroval známému , který bydlel na okraji Ostrova a choval ovce. Zbylo pár fotek a básnička, kde je Arga vzpomínaná. Tu zná jen Luděk. Zeptejte se ho !
