Trapasy – hlavně pro zasmání I.
Někdy se stanou věci, ke kterým člověk sám přispěje. Jsou to trapasy, za které se v té chvíli, kdy se stanou stydíme. Prožíváme to jako hroznou ostudu, ponížení a byli bychom nejradši, aby se na konkrétní příhodu zapomnělo. Máme obavy, že se naše ostuda “rozkřikne” a budeme ostatní pro smích. Za nějaký čas se ale na takovýto trapas podíváme s odstupem a zjistím, že je to vlastně veselá příhoda, která svým způsobem obohatila náš život. Budu je dávat k lepšímu vždy, když si na nějaký trapas vzpomenu nebo když se nějaký přihodí. A to nejen můj, ale i z mého okolí.
. Domažlické slavnosti. Je to velmi dlouho asi někdy 61 nebo 62 roce. Od dětství jsem byl členem folklorního souboru v K.Varech. Byli jsme na velmi dobré úrovni ( jednou nebo dvakrát jsme dokonce vyhráli celostátní soutěž ve své kategorii) a tak jsme byli zváni na různé akce a slavnosti. Dokonce jsme se dostali i do televize a nejmíň dvakrát jsme byli na zájezdu mimo republiku (v NDR). Na domažlickou Vavřineckou pouť jsme jezdili každoročně a tam jsem zažil jeden se svých trapasů. My starší chlapci (14-15 let) jsme dostali do repertoáru již párové tance. Každý dostal partnerku a byly nám vštěpovány takové společenské návyky jako bylo chování k opačnému pohlaví , galantnost, pozornost a vůbec slušné chování. Pro nás chlapce se začínající pubertou to nebyla žádná jednoduchá záležitost a z našeho pohledu věc naprosto zbytečná.. Své partnerce jsme se měli věnovat i mimo pódium. Měli jsme si na sebe zvykat, asi abychom při tanci vypadali přirozeně a nechovali se k děvčatům odtažitě. To znamenalo tahat ty žáby všude sebou. A tak, zavěšeni nebo spíše pověšeni na své partnerky, jsme chodili po městě, spíše mimo centrum, mimo “mumraje” pouti. Asi to vypadalo legračně, protože my hoši nevědouc o čem se s děvčaty bavit, mluvili jsme spolu a to tak silně jak daleko v tu chvíli byl oslovený se svou partnerkou (někdy i víc jak 10-15 metrů). Pochopitelně jsme vedli řeči, abychom na své partnerky zapůsobili a získali si jejich obdiv. Naší zajímavost měla zvýšit zapálená cigareta. Tak jsme trávili čas mezi našimi jednotlivými vystoupeními. Během procházky jsme se tak dostali až do uličky mezi vilkami, kde malý kluci hrály fotbal. To nás pochopitelně zaujalo a když míč náhodou klukům utekl mimo jejich pouliční hřišťátko směrem k naší skupince vznikla příležitost se zviditelnit a oslnit nejen svou partnerku, ale i děvčata ostatních kamarádů. Zazářit při fotbalistické vložce a zvýšit si tak svůj kredit a kredit partnerů ostatních děvčat snížit bylo lákavé. Asi dva kluky to napadlo stejně jako mě. “Odvěsili ” jsme se od svých partnerek a tryskem jsme vyrazili k míči ve snaze u něho být první. Byl jsem bohužel nejrychlejší a do míče jsem se nohou “opřel ” silou, ve snaze, aby kopem míč odletěl hodně daleko a malý fotbalisté se museli proběhnout. A hlavně , aby holky viděly jaký jsem machr. Míč se však odrazil od sloupu pouliční svítilny, který byl od mne asi pouhé 3 metry a který jsem vůbec neviděl, tak silně a tak rychle, že jsem nemohl nijak reagovat. Míč se odrazil pro mě tak nešťastně, že mě trefil přímo do obličeje. Nejenže mě ta rána posadila na zadek, ale co horšího hořící cigaretu , kterou jsem měl při této exhibici v puse, mě uhasila o špičku nosu. Na zemi jsem zůstal sedět několik vteřin a tvářil se přihlouple , nechápajíc co se vlastně stalo. Jaký byl výsledek mé snahy se zviditelnit je jasný. Příležitost oslnit, způsobila opačný efekt. Musel jsem trpět hlasitý posměch nejen kluků, těch malých i těch velkých, ale i děvčat. Ponížen, potupen, s pocitem beznaděje, jsem mlčky trpěl. To vše jsem si musel prožívat nejen ten den, ale ještě velmi dlouho. Cigareta mě způsobila ošklivou spáleninu na špičce nosu. Mokvající spálenina se hojila několik týdnů a připomínala tu ponižující příhodu.
