Trapasy – hlavně pro zasmání III.
Po uplynutí již zmiňované dovolené v Bulharsku jsme čekali společně s ostatními na jednom náměstíčku na autobusy, které nás měly odvézt na letiště. Bylo nás tam dost, protože bylo třeba tří autobusů. Každá rodina postávala u svých zavazadel a kufrů, netrpělivě čekajíc na příjezd autobusů. Po jejich příjezdu a nastupování vznikl pochopitelně chaos a lidské hemžení. Když vše utichlo a všichni již seděli v autobusech, zůstal na prostranství kufr. Na před malou chvilkou plném náměstí se stal tento opuštěný kufr dominantou náměstí.
Delegáti zájezdu hlasitě upozorňovali na tuto skutečnost a vyzývali majitele kufru, aby si ho urychleně naložil. Zraky všech , zhruba 150-ti lidí, byly upřeny na to místo, aby uviděly toho kdo zdržuje a je tak hloupý, že si své zavazadlo zapomněl naložit. Po několika krátkých chvilkách, které byly neskutečně dlouhé jsem to nevydržel a pomáhal jsem delegátům s vyzýváním majitele kufru o provedení nakládky, ovšem s velmi ironickým a pohrdavým tónem v hlase s nepatřičnými přízvisky a tak hlasitě , aby to slyšeli všichni ze všech třech autobusů.. Když ani pak nikdo nereagoval, musel jeden z delegátů pro kufr jít. Zavazadla musela být opatřena visačkami se jménem a adresou majitele a tak delegát přečetl jméno majitele, aby mu sdělil, aby si ten “zatracenej” kufr konečně naložil. Když jsem pak uslyšel své jméno pokoušely se o mě mdloby. Nikdo si neumí představit mé pocity když jsem ten “zatracenej” kufr odnášel za bouřlivého smíchu všech minimálně 150-ti lidí a jejich poznámek o tom, že ten nejchytřejší je vlastně ten největší pitomec. Až domů jsem raději už nic neorganizoval.
