Paroubku a Sobotko, kdo seje vítr, sklízí bouři. Začali jste jako grázlové, rozkrádali a rozkrádáte státní rozpočet v krajích na těžce nemocné, abyste zaplácli ústa třicetikorunovým rýmyčkářům a nemakačenkům a těžce nemocné rakovinou jste spláchli do kanálu, protože jich nejsou volebně milióny!
S povděkem kvituji, že se neustále snažíte logickými argumenty mobilizovat společnost k normálnímu chování. Bohužel si myslím, že je to již marný boj. Celá západní kultura nevyhnutelně spěje ke katastrofickému konci. Totální regulace všeho a sociální státy způsobily, že jakýkoliv výrobek z těchto oblastí je neskutečně drahý a nekonkurenceschopný a vlády všech zemí, aby se zalíbily svým voličům, vytvářejí téměř bez výjimky dluhy.
Souhlasím s p. Nesnídalem, který poukazuje na podivné praktiky při výběrových řízeních ve Žluticích. Na druhou stranu by měl ocenit, že všem zájemcům byla dána možnost se řízení zůčasnit. Závidím p. Nesnídalové, že byla její přihláška do výběrového řízení přijata. Zjišťuji posun k lepšímu. Přestaly se přihlášky zahazovat do odpadkového koše již před řízením samotným. I různost názorů, jak je vidět z hlasováním je posun k lepšímu. Nereagoval bych takto písemně, protože moje zkušenost je již staršího data. Vidouc však za těmito opakujícími se podivnostmi stále stejná jména, rozhodl jsem se vyjádřit svůj názor – názor občana Žlutic.
Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd.Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1 000 korun. Pánové se dohodli na tom, že se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně.
Keď som včera vystupoval z vlaku, predo mnou šla pomalým tempom stará babka. Ponáhľal som sa a nevedel som ju predbehnúť. Vytáčala ma do nepríčetna. Vtedy som sa zarazil a povedal som si: “Kam sa ja vlastne ponáhľam?” Ozvali sa vo mne výčitky vedomia, že som sa v duchu nahneval na babku, ktorá nemôže za svoju rýchlosť.
Koncem letošního března se ve Žluticích v restauraci “Zlaté hrábě” konal turnaj v licitovaném mariaši, zařazaný do mistrovství republiky. Turnaj z hlediska mariáše dopadl dobře a všichni byli vcelku spokojeni. Přijeli sem lidé ze všech koutů republiky i ze Slovenska. Pro téměř 100 účastníků byly prostory na Hrábí malé. To, že se jednalo o údálost přesahující i regionální význam navíc i málo reprezentativní. Pořadatel se při zahájení omluvil, že nájem 5ooo.-Kč za sál v KD by narušil rozpočet turnaje. Myslím, že je morální povinností zástupců města zajistit akce tak, aby byly podmínky co nejlepší i když se jedná jen o hráče karet. Proč by nebylo možné zajistit lepší prezentaci Žlutic a pomoci zajistit úroveň srovnatelnou s ostatními turnaji v seriálu mistrovství. Nespočívá to v hloupém a netržním systému pronájmu prostor KD?
Po narození druhého syna Jirky, jsme odešli z Jáchymova . Bydleli v Sokolově v panelovém domě a žádné zvířátko jsme neměli. Až když jsme se kvůli zdravotním potížím obou kluků přestěhovali do Žlutic. Luděk si pořídil morče Lucku a andulku Lojzíka. Lucka si žila ve své krabici, ze které si mohla kdykoliv vyskočit a zase se vrátit. Když byl Lojzík mimo klec, kterou měl stále otevřenou, s Luckou si hráli. Lojzík si sedl na zem a Lucku pronásledoval a za chvíli zase ona jeho. Nebo se proti sobě postavily a Lojzík ji vískal srst, štěbetajíc jako by jí něco vyprávěl. Zobáčkem se dotýkal jejího čenichu, jakoby se líbaly. Celý den byly doma sami, děti ve škole a školce, já měl časově práci nejnáročnější. Domů se tedy první vracela máma. Vždy jim oběma nosila něco dobrého na zub, pampelišku, hlavkový salát, sušenku apod. Tak si na to zvykly, že ji už čekaly v předsíni. Lucka pobíháním a kníkáním dávala najevo svou radost a Lojzík radostně lítal a vřískal.
Po částečném odtání sněhu začaly z hromad sněhu vykukovat, ještě přimrzlé nepořádky nashromážděné za celou zimu. Sněhu bylo zatím hodně a ještě připadával, ale už mi z MÚ telefonovali, že je tam na nás stížnost. Máme kolem domu nepořádek. V první chvíli mě to naplnilo hořkostí a pocitem ukřivdění, zmiňovaný nepořádek v žádném případě neodpovídal reakci (malá vrstva přimrzlích pilin 2x3m). Moje ješitná ctižádost nechápala, jak někdo může přehlídnout, že léta bez jakýchkoliv řečí pečujeme o pořádek v nejbližším okolí, o trávník, záhonky s květinami. Na pozemku města jsme na vlastní náklady (po částečném dodání materialu) nechali položit dlažbu a instalovali posezení, využívané veřejností, turisty a účinkující při akcích v kostele včetně možnosti bezplatného použití WC. Nemluvě o úklidu odpadků navátých ulicí od náměstí z převrácených odpadkových košů. Nechápu, kdo může dělat vědu z maličkosti. Proto tento pocit rychle odezněl.
K občasným cílům našich procházek je knížecí studánka. Toto místo najdete v lese svažujícím se už k Lubenci. Je to nad Chýšemi, až za odbočkou na Žďárek a Tis. Odbočí se tam ze silnice sjíždějící k Lubenci. Studánka je ohraničena pískovcovým kruhem představující žabí hlavu.
Praděda Lacinů se narodil v roce 1887 v Praze, kde také celý život prožil. Jmenoval se Bedřich a byl kovářem. Vetšinu svojeho života pracoval v továrně ČKD (Česká Kolben a Daněk) lokomotivka. Dnes zde místo továrny stojí v Libni multifunkční hala “Sazka aréna”. S babičkou Oldřiškou bydleli v maličkém domku na okraji Prahy, v Hloubětíně u Černého mostu.
