Příspěvky se štítkem rodina

V roce 1985 jsem se rozhodl změnit zaměstnání. Můj zaměstnavatel nebyl ochoten mě vyhovět ve změně pracovního zařazení a v místě nic vhodného nebylo. A tak se rozhodlo, že jsme odešli za prací do Podbořan a tam vedli větší restauraci “Národní dům”.  Jednoho dne nám učnice ( provozovna současně sloužila k výuce učňů) přinesna fenku neurčité rasy, nejvíce se to podobalo přerostlé jezevčici. Potom, co mi byl sdělen její osud,  jsem přestal protestovat a souhlasil s její “adopcí”. 

Jiřík s Bobinou na výletě v Dubině u babičky v r. 1988

Bobina v r. 1986

(more…)

Pro úplnost tohoto tématu se musím zmínit i zvířatech, ktéré jsme chovali pro jejich užitek – hospodářská zvířata. Bylo jich celá řada a mnohdy je jejich osud a soužití s námi nezajímavé. Vzpomenu je  chronologicky a zastavím sem jen u těch, které jsou spojeny s veselou příhodou nebo jinou zajímavostí.

(more…)

Po narození druhého syna Jirky, jsme odešli z Jáchymova . Bydleli v Sokolově  v panelovém domě a žádné zvířátko jsme neměli. Až když jsme se kvůli zdravotním potížím obou kluků přestěhovali do Žlutic. Luděk si pořídil morče Lucku a andulku Lojzíka. Lucka si žila ve své krabici, ze které si mohla kdykoliv vyskočit a zase se vrátit. Když byl Lojzík mimo klec, kterou měl stále otevřenou, s Luckou si hráli. Lojzík si sedl na zem a Lucku pronásledoval a za chvíli zase ona jeho. Nebo se proti sobě postavily a Lojzík ji vískal srst, štěbetajíc jako by jí něco vyprávěl. Zobáčkem se dotýkal jejího čenichu, jakoby se líbaly. Celý den byly doma sami, děti ve škole a školce, já měl časově práci nejnáročnější. Domů se tedy první vracela máma. Vždy jim oběma nosila něco dobrého na zub, pampelišku, hlavkový salát, sušenku apod. Tak si na to zvykly, že ji už čekaly v předsíni. Lucka pobíháním a kníkáním dávala najevo svou radost a Lojzík radostně lítal a vřískal.

(more…)

Praděda Lacinů se narodil v roce 1887 v Praze, kde také celý život prožil. Jmenoval se Bedřich a byl kovářem. Vetšinu svojeho života pracoval v továrně ČKD (Česká Kolben a Daněk) lokomotivka. Dnes zde místo továrny stojí v Libni  multifunkční hala “Sazka aréna”. S babičkou Oldřiškou bydleli v maličkém  domku na okraji Prahy, v Hloubětíně u Černého mostu.

(more…)

Jedno ze zvířátek nás potkalo za naší působnosti na horské chatě v Jáchymově. Tehdy (rok 1973) jsme vyhráli výběrové řízení na správcovství v rekreačním zařízení  “Bratrství” v Krušných horách nad Jáchymovem. Majetel tohoto zařízení byl Kombinát Vřesová. Prožili jsme tam jedny z nejkrásnějších let našeho života. Z oblibou říkám: “ten mejdan trval čtyři roky”.

(more…)

V našem společném soužití s babičkou Anežkou jsme se občas setkali s  nějakým zvířátkem, které jsme pak přijali jako člena rodiny. Dnes, když si všechny naše “mazlíčky” připomínám, mě překvapuje  jejich počet. Nezdá se to, ale za 40let jich pár bylo. Je nesporné, že obohatily náš život. Uměly si nás, i když každé zvířatko něčím jiným, získat tak, že dnes na ně vzpomínáme z velkým dojetím. Co legrace a hezkých chvil nám připravily. A to jen tak, jakoby navíc, k našim zážitkům běžného života, který jsme žily nezávisle na jejich přítomnosti. Jako by se snažily žít pro naší radost. Jako odměnu za tu trochu péče a dobrého zacházení.

(more…)

Jak pošetilé je hodnotit rodiče jen podle toho jak na svě děti ječí nebo jak je omezují v jejich rozletu.

Vezměme to z nejprve z pohledu dětí. Jak je únavné neustále poslouchat rodiče, který když přijde domů je jeho první zájem jaký jsou známky, jestli má splněné povinosti a šup do kuchyně a hledíc sám sebe frfňat nad tím, že není zase podle nich. Neustálé příkazy a nával povinností a poučování je pro tu malou dětkou duši opravdu přítěž a co si budeme povídat, nás samotné to obtěžovalo a připadalo nám to nekonečné. V dobách dospívání kdy s každým zalomcují hormony,  si procedí zkrz zuby každý adolescent památnou větu. Nebudu jako rodiče.

(more…)

Povím vám příběh, kterému je letos sto let. Z doby, kdy naše vlast ještě nebyla Česko ani Československo, ale jen Čechy  součást Rakouska-Uherska. Vzpomenu si na to, když cestujeme do Prahy a vidím uzavřené uhelné doly mezi Novým Strašecím a Stochovem, kde děda, který je jmenoval Václav Viktora, pracoval.

(more…)