Rodičovství poslání či břemeno?
Jak pošetilé je hodnotit rodiče jen podle toho jak na svě děti ječí nebo jak je omezují v jejich rozletu.
Vezměme to z nejprve z pohledu dětí. Jak je únavné neustále poslouchat rodiče, který když přijde domů je jeho první zájem jaký jsou známky, jestli má splněné povinosti a šup do kuchyně a hledíc sám sebe frfňat nad tím, že není zase podle nich. Neustálé příkazy a nával povinností a poučování je pro tu malou dětkou duši opravdu přítěž a co si budeme povídat, nás samotné to obtěžovalo a připadalo nám to nekonečné. V dobách dospívání kdy s každým zalomcují hormony, si procedí zkrz zuby každý adolescent památnou větu. Nebudu jako rodiče.
Přitom nechtějí rodiče nic po dětech navíc a velmi jim záleží na tom, aby byli poctiví a slušní lidé v budoucnu a zároveň, aby určité návyky dané výchovou si nesli jako neocenitelný dar. Ačkoliv rodič s bolestnou tváří zahlédne nějaký ten úšklebek a občas i viditelné pohrdání nad takovými patetickými věcmi jako vysát a porovnat si oblečení, vytrvá a dovede úspěšně svého potomka na pomyslný práh dospělosti. I když děti možná nevnímají, každou rodičovskou slzu při besídkách či různých představení, každé zatajení dechu při úrazu a bezpočet bezesných nocí plné strachu při nemocích a různých neočekávatelných příhodách. Rodiče neustále vidí vše špatně a lpí na maličkostech, ve škole se snaží dítě vybičovat k nejlepším výsledkům, právě pro jejich dobro, ale kdo to těm prckům a ještě hůř puberťákům vysvětlí?
Ale každý jednou vyroste a chtě nechtě dospěje k poznání, že právě Ti rodiče, kteří neustále brblali nad rozlitým mlékem a roztrhaným oblečením, dělali vše proto, aby právě jejich potomek vykročil co nelépe připraven do života.Stanou se rodiči a najednou sami poznají že jejich památeční věta, kterou snad vysloví každý puberťák, že nebude jako táta či máma, se změní. Najednou pocítí obdiv jak to mohli vydržet a když zapátrá ve vzpomínkách musí se pousmát, že návyky které bere jako samozřejmnost a jistá pravidla ve svém životě, právě pramení ze svých milujících rodičů.
Ale co se stane s rodiči? Stanou se babičkou a dědou a to je právě další etapa života, která nabírá další směr a budeme se divit, ubírá se směrem k vnoučatům. Rodičovská pravidla které měli a důslednost jaksi zavřeli do skříně a žijí okamžiky které tráví se svými milovanými vnoučaty. Konečně mohou rozmazlovat a vštěpovat svým vnoučátkům, že jsou ještě malí na to, aby uměli sami zavázat tkaničku a nebo jiné úkoly ještě mohou zvládnout s pomocí babičky a dědy když se maminka či tatínek nedívá. A tak se z prarodičů a dětí stávají spiklenci právě proti rodičům.
A tak si vyzkouší každý z nás svojí etapu, kdy bude žehrat na své rodiče jak neustále prudí. V době kdy sami budou mít děti se zamyslí nad tím, že bylo velmi pošetilé hodnotit 20-ti letou práci rodičů, kteří dělali co mohli, aby je právě dokopali tam kde jsou. A nakonec jako by za odměnu mohou svým ratolestem za trest děti rozmazlit a poštvávat je (a to myslím v dobrém) proti pravidlům, které právě oni sami vytvořili či si převzali od svých rodičů. Je to veselý životní kolotoč a i když je to někdy na hlavu a to ve všech věkových kategoriích. Je přece to nejkrásnější mít rodiče, být rodičem a nebo ještě nejšťastnější vidět své děti se svými dětmi. Až někdy zase uvidím hysterickou maminku, když v obchodě je absolutně zoufalá ze své ratolesti nebo babičku jak vyzvedává své vnouče ze školky, řeknu si: “Je na tom světě krásně dokud tento koloběh bude fungovat.”
Každý má štěstí kdo může své rodiče obdivovat a chovat je v úctě. To je právě pak ten člověk který měl šťastné dětství a má velmi slibný příslib i krásného stáří s potomky svých dětí.
