Pro úplnost tohoto tématu se musím zmínit i zvířatech, ktéré jsme chovali pro jejich užitek – hospodářská zvířata. Bylo jich celá řada a mnohdy je jejich osud a soužití s námi nezajímavé. Vzpomenu je chronologicky a zastavím sem jen u těch, které jsou spojeny s veselou příhodou nebo jinou zajímavostí.
Po narození druhého syna Jirky, jsme odešli z Jáchymova . Bydleli v Sokolově v panelovém domě a žádné zvířátko jsme neměli. Až když jsme se kvůli zdravotním potížím obou kluků přestěhovali do Žlutic. Luděk si pořídil morče Lucku a andulku Lojzíka. Lucka si žila ve své krabici, ze které si mohla kdykoliv vyskočit a zase se vrátit. Když byl Lojzík mimo klec, kterou měl stále otevřenou, s Luckou si hráli. Lojzík si sedl na zem a Lucku pronásledoval a za chvíli zase ona jeho. Nebo se proti sobě postavily a Lojzík ji vískal srst, štěbetajíc jako by jí něco vyprávěl. Zobáčkem se dotýkal jejího čenichu, jakoby se líbaly. Celý den byly doma sami, děti ve škole a školce, já měl časově práci nejnáročnější. Domů se tedy první vracela máma. Vždy jim oběma nosila něco dobrého na zub, pampelišku, hlavkový salát, sušenku apod. Tak si na to zvykly, že ji už čekaly v předsíni. Lucka pobíháním a kníkáním dávala najevo svou radost a Lojzík radostně lítal a vřískal.
K občasným cílům našich procházek je knížecí studánka. Toto místo najdete v lese svažujícím se už k Lubenci. Je to nad Chýšemi, až za odbočkou na Žďárek a Tis. Odbočí se tam ze silnice sjíždějící k Lubenci. Studánka je ohraničena pískovcovým kruhem představující žabí hlavu.
Praděda Lacinů se narodil v roce 1887 v Praze, kde také celý život prožil. Jmenoval se Bedřich a byl kovářem. Vetšinu svojeho života pracoval v továrně ČKD (Česká Kolben a Daněk) lokomotivka. Dnes zde místo továrny stojí v Libni multifunkční hala “Sazka aréna”. S babičkou Oldřiškou bydleli v maličkém domku na okraji Prahy, v Hloubětíně u Černého mostu.
Jedno ze zvířátek nás potkalo za naší působnosti na horské chatě v Jáchymově. Tehdy (rok 1973) jsme vyhráli výběrové řízení na správcovství v rekreačním zařízení “Bratrství” v Krušných horách nad Jáchymovem. Majetel tohoto zařízení byl Kombinát Vřesová. Prožili jsme tam jedny z nejkrásnějších let našeho života. Z oblibou říkám: “ten mejdan trval čtyři roky”.
V našem společném soužití s babičkou Anežkou jsme se občas setkali s nějakým zvířátkem, které jsme pak přijali jako člena rodiny. Dnes, když si všechny naše “mazlíčky” připomínám, mě překvapuje jejich počet. Nezdá se to, ale za 40let jich pár bylo. Je nesporné, že obohatily náš život. Uměly si nás, i když každé zvířatko něčím jiným, získat tak, že dnes na ně vzpomínáme z velkým dojetím. Co legrace a hezkých chvil nám připravily. A to jen tak, jakoby navíc, k našim zážitkům běžného života, který jsme žily nezávisle na jejich přítomnosti. Jako by se snažily žít pro naší radost. Jako odměnu za tu trochu péče a dobrého zacházení.
Povím vám příběh, kterému je letos sto let. Z doby, kdy naše vlast ještě nebyla Česko ani Československo, ale jen Čechy součást Rakouska-Uherska. Vzpomenu si na to, když cestujeme do Prahy a vidím uzavřené uhelné doly mezi Novým Strašecím a Stochovem, kde děda, který je jmenoval Václav Viktora, pracoval.
